Dvojčata (Pohádka, jak by ji nenapsal Karel Jaromír Erben)

Bylo nebylo jedno království. Nebyla to žádná světová velmoc a vojenská velmoc už vůbec ne. Železných pánů mělo taktak do mariáše a pěšáků do štítové hradby sotva tak na jednu řadu. To však nevadilo, protože po smrti mocného sousedního krále se tamní čtyři mladší kralevicové rozhodli, že jejich prvorozený bratr je ducha mdlého a neschopen vlády. Navíc se narodil v době, kdy starý král ještě nebyl starý a dokonce ani nebyl král. Takže ten prvorozený kralevic se vlastně ani nenarodil v purpuru, jak zdůrazňoval jeho mladší bratr. 

„A jeho primo…“

„Primogenitura, Výsosti,“ přišel kralevici na pomoc jeden snaživý dvořan.

„Ano, tak ta jeho primogenotůra mu není nic platná. Tady je hlavní porfurto…“

„Porfyrogeneze, Výsosti.“

„Ano, porfolioneze. Z nás tří narozených v purpuru jsem nejstarší já.“

Bratři se tedy s vervou pustili do rozhodování, kdo bude novým králem. Nejdřív slovně, pak pěstmi, následovaly zbraně. Po vybojování několika velkých a slavných bitev se nakonec podařilo jednomu z nich obsadit královský trůn. Ukázalo se však, že když se sešikují pěšáci všech pěti bratrů do štítové hradby, nedá to dohromady ani na jednu řadu! Kdysi mocný soused tedy nepředstavoval přinejmenším na nějakou dobu vážnější hrozbu a lidem se v tom malém království žilo dobře. Zdejší král byl ostatně osvícený panovník. Vládl moudře a spravedlivě, a navíc se všemožně staral, aby zemědělství, jakožto hnací motor místní ekonomiky, náležitě prosperovalo. Ani ne půl dne od královského hradu stál klášter, na který byl král náležitě hrdý. Zdejší mniši bedlivě zkoumali, jak zlepšit zemědělské výnosy a hospodaření vůbec. Nedávno králi v sérii experimentů dokázali, že trojpolní systém má větší výnosy než systém dvojpolní. Poznatky hned byly převedeny do praxe a výsledky předčily všechna očekávání. S revolučním návrhem přišel také jeden mladý a nezkušený novic. Prý ať se dobytek nenechá pást venku, ale ať se ustájí a hnůj ať se pak dává na pole. Opat se králi omlouval, že jde o mladého a nezkušeného novice, časem však jistě bude platným členem klášterní komunity. Král souhlasil, že mnichům je třeba ponechat volnost myšlení, mají-li přicházet s novými nápady a novice i s opatem propustil se shovívavým úsměvem. Tak tedy království nebylo žádná velmoc, ale lidem se zde žilo docela dobře.

Lidem se zde žilo docela dobře, ale přece jen mělo království jeden velký problém. Bylo bez následníka. Králi už začínala pomalu prokvétat brada stříbrem, královně začínaly být vidět jemné vrásky i za denního světla, nejen při světle loučí, ale dědic království nikde. Královský lazebník navrhoval, aby se královna omývala celé tělo za úplňku vodou horského potůčku. Babka kořenářka z podhradí to označila za pověru a přinesla Jejímu Veličenstvu svazeček z bylin, ze kterého si má královna vlastnoručně připravovat čaj. Královna se zaradovala, konečně zas mohla, vlastně ne, musela dělat něco jiného než to protivné vyšívání. Ale nepomohlo to, dědic království nikde. Podkomoří se nechal slyšet, že královna je nejspíš už trochu v letech.

„Kdyby se Jeho Veličenstvo rozvedlo s Jejím Veličenstvem, pak by se Jeho Veličenstvo mohlo oženit s nějakou mladou a krásnou princeznou a dědic trůnu by jistě na sebe nenechal dlouho čekat.“

 Král se zamyslel a pak jen krátce pokynul hlavou směrem k málo používanému severnímu východu z audienční síně. Po popravě podkomořího, která proběhla bez zbytečných cirátů, svolal královskou radu. Podkomořího nelitoval nikdo, králův vztah ke královně udivoval půlku království. Navrhnout králi rozvod z dynastických důvodů byl opravdu nerozum. Poradit však neuměl nikdo. Král lovil v paměti dědečky i prapradědečky a jejich potomky a přemítal, kdo by měl usednout na jeho trůn, až on už tu nebude. 

Královna podkomořího litovala. Možná ho stačilo jen dát pořádně zmrskat. On to vlastně tak zle nemyslel. Ale ještě že jeho radu král nepřijal. To by už touhle dobou vycházela branou směrem na polední stranu a pěšky.

V bráně se objevila žena se sedmi dětmi jako schody a hned ke královně.

„Milosti, už dva dny jsme neměli nic v ústech. Dejte nám prosím něco k snědku, ať aspoň na chvíli zaženeme hlad.“

Královnu zarazila ta spisovná mluva. Tohle nebyla jen tak obyčejná žebračka. Prohlédla si děti zblízka a pak se smutně usmála na ženu:

„Ty máš spoustu dětí a žádné jídlo. Já zas mám jídlo, ale žádné děti. Hej, sloužící, postarej se, ať dostanou pořádně najíst.“

„Děkuji Vám, Milosti,“ řekla žena a nenápadně strčila do nejstarší holčičky. Ta poslala signál dál, až všechna děvčata udělala pukrle. Kluci zase sundali čepice a uklonili se.

„Tobě je lehká pomoc, Milosti. Dej vylovit v královském rybníku tu největší rybu. Až ti ji připraví, sněz, kolik můžeš. Zbytek dej té bílé klisně ve stáji. Co zbyde po ní, dejte té velké hnědé feně v psinci. A co zbude po ní, zakopejte v sadu do země.“

Královně to bylo divné, chtěla se ještě na něco zeptat, ale to již sloužící poněkud neochotně kormidloval tu podivnou rodinku k zadnímu vchodu do kuchyně, a tak si dala zavolat královského porybného.

Po nějaké době král zrovna poslouchal jednoho poněkud nudného mnicha o jeho experimentech s křížením hrachu. 

„Jak to přispěje k ekonomice království?“ zeptal se věcně král.

Mnich se ošil: „V přímém důsledku, Veličenstvo, nijak, ale je to důležité pro pochopení, jak funguje příroda.“

„Žlutý hrášek, zelený hrášek.  Co s tím? Hrách mě moc nadýmá,“ mračil se král a propustil nepřívětivě mnicha.

Mnich se ve dveřích málem srazil s královnou. Ustoupil a uklonil se. Královna s úsměvem poděkovala a skoro běžela ke králi. Položila si jeho dlaň na své břicho a s nadějí v očích mu pohlédla do tváře.

Král se zatvářil zmateně: „Ne.“

„Ano,“ rozesmála se šťastně královna.

Král vyskočil z křesla a opatrně do něj usadil královnu. Od toho okamžiku se nesměla královna namáhat a měla mít veškerou péči a veškeré pohodlí, jaké jeden může na nepohodlném hradě mít. Když přišla královnina chvíle, vyhodila porodní bába krále bez pardonu z královniny komnaty.

„Veličenstvo, dite si dát pořádné hlt vína. Anebo rači aji víc. Vono to chvilu potrvá. To já poznám.“

 Král tedy sešel dolů do hodovní síně. Byla tichá a bez loučí strašidelně tmavá. A král se bál. Bál se, ale ne tmy. Když se narodil on, jeho maminka při porodu div neumřela. V tom za sebou zaslechl tiché kroky. Prudce se otočil a sáhl po dýce. Oddechl si. Byl to jen sloužící se džbánem vína v jedné a prázdným pohárem v druhé ruce. Nalil víno do poháru a podal jej králi. Král přijal pohár a šel si sednout do čela hodovního stolu. Pak se zarazil. Je sice král, ale teď je na tom stejně jako kterýkoliv jiný nastávající otec. I ten poslední chalupník se klepe strachy, když mu rodí žena. Král se otočil a šel se sednout na konec stolu, kde sedávají při hostinách ti nejméně významní dvořané. Pak se napil.

V hodovní síni nebyl nikdo, kdo by králi počítal vypité poháry. Byl tam pravda sloužící, ale ten tam byl na dolévání a ne na počítání. Ostatně on byl v počtech dost slabý. Těch pohárů už bylo bezpochyby dost, když vběhl do hodovní síně královský bradýř.

„Veličenstvo, máte syna! Máte syna!“

„Nalej mu,“ přikázal král sloužícímu.

„Na Vašeho syna, Veličenstvo!“

Bradýř měl v sobě teprve třetí pohárek, když do hodovní síně vrazil komorník.

„Veličenstvo, máte syna!“

 „To von dávno ví! Vode mě!“, pousmál se s převahou na komorníka bradýř.

 „No jo, ale von má ještě jednoho,“ vítězně zaržál komorník.

Král kalnýma očima pohlédl na komorníka.

„Ja mám dva syny? Já mám dva syny? Tak pokud se ti mí dva kluci vzájemně nepobijou v boji o trůn, tak je dymna… dynastopi…. dy-nasti-cká krize za-zažehnaná.“

Když o něco později vběhl do hodovní síně podkoní, aby králi sdělil, že králova oblíbená klisna Sněhová vločka má dva malé hřebečky a královský lovčí zas, že ta hnědá potvora má dvě štěňata, proč jenom dvě?, král už ležel na desce stolu a hlasitě chrápal. Jediný, kdo se do hodovní síně nehrnul, byl královský zahradník. Nechápavě zíral na dva pruty, které tu v královské zahradě ještě včera nebyly. 

„Co je to za dřevo? To jsem blázen. Buk to není, habr taky ne. Pružný, ale tvrdý jak železo. Nejspíš něco cizokrajnýho. Ale proč to má tady dole takovou gulu, jako kdyby to byl meč?“

o  o  o

Kralevicové rostli jako z vody. Kojná, první krůčky, první slova. První meč, lehký jako pírko, jako by byl ze dřeva a kryty dělá skoro sám. Prima, sekunda, terca. Šermířský maestro jen zírá. Oba kralevicové, když vezmou sixtu, jako by se za číšku celí schovali. A jejich batuta lehkým pohybem mu div nevyrazí jeho vlastní meč z ruky. 

A na koni? Podkoní se nestačí divit. Přece každý normální začátečník zpočátku zvedá při jízdě paty. Tihle kluci ne. A v sedle sedí, jako by na zadku měli lepidlo. Ostruhy jim jsou jen pro parádu. Oba koně je poslouchají na pohyb očí. Kralevic jen hodí očima doleva a krásný bělouš už dělá elegantní oblouk doleva.  Kralevic zatne břišní svaly a bělouš zpomalí nebo dokonce zastaví. To podle toho, jak moc je zatne.

No a psi? Pes je přítel člověka. Ale tihle … co to je vlastně za rasu? Tak tihle psi své pány doslova zbožňují a bezpochyby by za ně bez váhání položili i svůj život.

“Como esta usted?“ oslovil své syny jednoho dne při snídani král.

Jen o půl hodiny mladší kralevic vytřeštil na otce oči a pak se nejistě podíval na bratra.

„How are you doing?“ pokračoval nemilosrdně král.

Kralevicům jakoby zhořkla sousta v ústech.

„Tutto bene?“ nenechal se odradit král.

Kralevic starší o půl hodiny odložil nůž a opřel se v křesle. Pohlédl na otce. Ten hned pokračoval.

„Vidím, že je nejvyšší čas, abyste vyrazili do světa a trochu se tam porozhlédli. A taky se lecčemus přiučili. Koně už máte připravené, po snídani můžete vyrazit.“

Kralevicové nejprve váhavě přikývli. Pak jim najednou došlo, co mají před sebou a snídani doslova zhltli. Rozloučili se s otcem, poklekli u hrobu své matky. Pak pískli na své psy, vyskočili na koně a tradá! Svět je náš a vyrazili tryskem hlavní branou ven.

Tyhle cesty okolo hradu i dál od něj už měli mockrát projeté a znali je skoro nazpaměť. Pak však přijeli do hustého lesa, kde už to tolik neznali. Vlastně vůbec to tam neznali a byli tam poprvé.

„To bude nejspíš hraniční hvozd,“ mínil starší z bratrů.

„Myslíš?“ zatvářil se pochybovačně ten mladší. „A co by dělalo v hraniční hvozdu rozcestí?“

Starší bratr musel uznat, že na tom něco je.

„Tak kterou cestou se dáme? Pojeďme doleva!“ vyzval bratra.

Mladší bratr nejprve nejistě zavrtěl hlavou, ale pak se rozhodl: „Ne, ne. Pojeďme doprava.“

„Přece se nerozdělíme,“ namítl starší. „Jak to kdysi říkala naše chůva v té pohádce? Bude nás víc a nebudem se bát vlka nic?“

Mladší kralevic se usmál při té dávné vzpomínce a zavrtěl hlavou.

„Nevím proč, ale já musím doprava.“

„Hm, a já zas doleva.“

„Já vím. Já ti rozumím. A víš co? Sejdeme se tady za rok a den, jsi pro?“

„Za rok a den. A kdyby něco, tak já zabodnu tady do stromu kudlu. Podle toho poznáš, jestli jsem už zpátky. A jak to se mnou je.“

„Dobrý nápad. Já to udělám taky tak.“

Oba bratří zarazili do stromu své nože. Frajersky si pokynuli, to snad aby nedali najevo jisté pohnutí, a pak se mladší kralevic rozjel tryskem cestou vpravo. Starší kralevic se za ním chvíli díval a pak se rozjel vlevo. Jel a jel a nikde nic zajímavého, nikde nic důležitého. Sem tam nějaká usedlost, tu a tam malá vesnička. Mluvili tam úplně jinak než u kralevice doma. Tak se nejdřív domlouval rukama nohama, pak pochytil nějaké to cizí slovo a zanedlouho už dokázal dát dohromady i první větu. Ale jinak nic zvláštního, Na poli nějaká pšenice, nějaké žito, sem tam oves. Hrách i proso znal z domu. Už si pomalu říkal, že snad měl jet raději s bratrem, když v dálce uviděl cosi jako hrad. Přijel blíž a opravdu to byl hrad. A pod ním město. Spíš takové větší podhradí než město. Zvláštní na něm bylo, že bylo potažené černým suknem.

Možná to ani sukno nebylo, to by přišlo na hrozné peníze. Ať už to bylo cokoliv, ta černá barva působila hrozivě. Ale proč tam byla? Kralevic vjel do města a hned za branou vpadl do prvního šenku. Usedl na lavici ke stolu a děvečka před něj postavila, kralevic spíš měl pocit, že to před něj spíš hodila, misku snad s jáhlovou kaší. Kralevic měl hlad, ale tohle tedy ne. „Hospodo!“ zavolal hlasitě. Ve dveřích se objevil šenkýř.

„Takhle tady zacházet s hosty?“ podíval se kralevic vyčítavě na šenkýře a hned se opravil: „Takhle vy tady zacházíte s hosty?“

Šenkýř si pomalu prohlédl kralevice od hlavy až k patě a pak od paty až k hlavě.

„Ráčej vodpustit, vzácné pane, podle tvý řeči přicházíš z daleka. A si na cestě už delší čas. Takže aji tvůj vohoz, chci říct oděv, přitom dostal zabrat. Podívej se na sebe, vzácné pane. Musíš uznat, že s těma děrama na kolenách a v plášti moc na vznešenýho pána nevypadáš.“

Kralevic se na sebe podíval. Hostinský měl pravdu. Ten mezitím vzal misku a vrátil se skopovou pečení a kusem chleba. Kralevic se pustil hltavě do jídla. Pak si nechal donést korbel s pivem a pak ještě jeden.   

„Proč je město potahat černé sukno?“ zeptal se a hned se opravil: „Proč je město potažené černé sukno?“ Jasně cítil, že ani teď to nebyl správně. „Proč je město…“

„Já vím, co chceš říct, vzácné pane. Já ti rozumím. Je to až obdivuhodný, jak ti de naše řeč. No s tím černým suknem se to má tak, že ne každé má na baráku černý sukno, protože to leze dost do peněz a vony sou aji levnější matriály. Hlavně, aby bylo na baráku něco černýho, žejo. Jinak ti purkmistr napaří pořádné flastr.

„Proč?“

„Von se tady totiž před nedávnem objevil drak.“

„Drak?“

„No jo, drak. Obrovské drak. Z huby mu šlehá plamen, z nozder mu de černé dým. Já ho teda vosobně neviděl, ale švagr má sóseda a ten je u hradní stráže. A voni právě eskortujó ty chudáky holky, tak vod něho to vím.“

„Jaká holka? Teda, jaké holky?“

„Von ten drak se usadil v jeskyni na půlnoční straně kósek od města. A když dostal hlad, pustil se do lidí, co mají baráky před hradbama na tu stranu. Teda lidi, von si dycky vybral nějakó mladó holku, asi mu víc chutnaly, žejo. No a lidi vodtam se začali bóřit, že to není spravedlivý. A tak purkmistr vyhlásil loterii a každé měsíc se vylosuje jedna a ta se doveze tomu drakovi. No a tento měsíc to vyšlo na královu ceru. Vona v tý lotériji být nemusela, ale sama řekla, že… že chce snášet těžký úděl se svým lidem, no tož ju tam dali taky. A fčil ju vylosovali. Takže zétra bude u půlnoční brány dost plno. Fšichni se s ňo přindó rozlóčit, jak ju povezó temu drakovi.“

„A to nikdo…“ kralevic marně hledal správné slovo.

„Král to hned po loteriji dal rozhlásit, že pré kdo draka zabije, dostane půl království a princeznu za ženu. Ona teda je štramanda, tu by si dal líbit každé, akorát toho draka ne.“

„Zítra?“

„Hned, co se rozední.“

A tak na druhý den ráno vyjel severní branou z města nenápadný kočár se zataženými záclonkami. Okolo cesty byli snad všichni lidé z města i okolí. Kdosi se pokusil provolat princezně slávu, ale provolávejte někomu slávu, když jede na smrt. A za kočárem jezdec na bílém koni a vedle něj hnědý pes.

„Já drak zabít,“ vykřikl kralevic a bylo mu jedno, kolik udělal v jedné větě gramatických chyb. Teď šlo o draka a gramatika musela stranou. V davu to pochybovačně zahučelo.

Když dojel kočár k jeskyni, princezna vystoupila. Kočí práskl bičem a uháněl pryč, co kdyby drak dostal chuť i na něj. Z jeskyně se ozvalo krátké zařvání. Pak se objevil drak.

Drak? Z tlamy mu nešlehal oheň, z nozder mu nestoupal dým. Stál na zadních, přitom přední měl tak legračně malinkaté, jakoby je snad ani neměl. Jinak na něm nebylo legračního nic. Velká hlava a ty zuby! Kralevic se při pohledu na draka, byl to vůbec drak?, zachvěl, ale jediný pohled na princeznu mu stačil. Pískl na psa, tasil meč a vyjel směrem k obludě. Tlama té obludy byla strašlivá. Na jedno sousto by kralevice zvládla málem i s koněm. Zato ty přední pracičky… nic. Kralevic přijel blíž a sek! A hned s koněm odskočil. A znovu sek! A zase odskok. Ta potvora útočí jen hlavou. Přední má moc malinké, na zadních se pohybuje, a tak ani ty nejsou moc k boji. Takže hlava. Pozor na hlavu. Kralevic pískl na psa a zase se rozjel vpřed. Sek a odskok. A zase. A znovu. A sek a odskok. Teď pořádný sek vší silou do krku. Nad princem se objevily dvě řady hrozitánských tesáků. Vtom se pes zakousl obludě do kloaky a trhnul hlavou. Zavírající se čelisti se zastavily a obří potvora vztekle zavrčela. Zubatá hlava se ohnala po psovi, ale ten už byl pryč z dosahu zubů. Toho využil kralevic a znovu mách! a sek do krku. A zase s koněm pryč. Z krku obludy začala stříkat pulsující krev. Mají draci krkavici? Zdá se, že mají. Pak stačí jen být trpělivý. Počkat, až drak vykrvácí. Ten však na nic nečeká a pustí se za kralevicem. Kralevic ustupuje a ustupuje. Ne moc, ne málo. Ale proč se nehýbe princezna? Nemůže ji nechat napospas té potvoře. „Princezno!“ Ta jakoby neslyšela. Kralevic už víc ustupovat nemůže. Snad by se mohl prosmýknout okolo draka. Tak by mohl odvést tu potvoru od princezny. Skála před jeskyní je plná krve. Jak to, že drak ještě nevykrvácel? Snad trochu zmalátněl, ale to je všechno. Krev pulsuje čím dál míň, sražená krev zřejmě ucpala ránu. A jako by teď draka víc zajímala princezna než rytíř na koni. Jsou všichni draci takhle inteligentní? Ale kralevic je taky celý od krve. Od své vlastní. Zkouší odlákat draka od princezny. Prosmýknutí kolem něj se povedlo. Jenže drak má oči jen pro princeznu. A tak zpátky. Sek zemdlenou paží, skok zpět. Psův útok na kloaku a škubnutí. Pes drží a nepouští. Drak poskočí na levé zadní a ještě jednou. Pes stále drží. Pak se zubatá tlama skloní k psovi. Ale zase je tu meč. A znovu útok na krkavici. Povedl se. Krev stříká do výšky. Drak se už nestará o psa a jen temně vrčí, zlostně bučí. Ožene se po princi. V tom však uklouzne na své krvi. Pes uvolní sevření a uskočí. Drak se zmítá na zemi. Pokouší se vyskočit, ale na kluzké skále to nejde. Že by mu docházely síly? Obludě poklesne hlava na zem a začne se nekontrolovaně chvět. Je dobojováno? Ještě ne. Zubatá tlama se zvedne do výšky, ale pak klesne na zem. Dva nebo tři záškuby a je konec.

Kralevic seskočí s koně. Vlastně spíš sjede samospádem na zem. Zavrávorá, jen tak tak, že neupadne a poklekne před princeznou. Té začíná docházet, že neposlouží jako dračí snídaně a nejraději by se rozplakala úlevou. Ale pak si vzpomene, že noblesse oblige a kralevici květnatě poděkuje. 

 Kralevic se dvorně uklonil. Pak se otočil po kňučícím psovi. Pravou zadní tlapu mu ta potvora pěkně pocuchala. Pes si lízal ránu svým drsným jazykem. Kralevic utrhl pruh látky ze svého kdysi drahocenného pláště a psu ránu ovázal. Pal přišel na řadu kůň. Měl několik středně velkých ran, už ani moc nekrvácely. Ale kralevice a princeznu zpět asi neodnese. Kralevic vysadil princeznu do sedla, vzal koně za uzdu a vykročil. Po pár krocích se mu však podlomily nohy a kralevic se vyčerpáním sesul na zem.

Když se kralevic probral, byl okolo něj zástup lidí. Princezna mu podpírala hlavu a jakýsi člověk, snad královský ranhojič, mu vymýval rány vínem přikládal na ně rozkousané lístky jitrocele. Když si všiml, že kralevic otevřel oči, sáhl po čutoře a přiložil ji kralevici k ústům. Kralevic se napil a hned vyprskl.

„Co to je za utrejch?“

„To je vývar z makovic, potřebuješ si odpočinout. Ale jen tři hlty, jinak bys mohl usnout navěky. Pokud se ti nedá do ran sněť, tak se z toho snad vykřešeš.“

Kralevic se poslušně třikrát napil a zavřel oči. Cestu do zámku prospal, probudil se až v komnatě pro hosty. U jeho lůžka seděla princezna a ukládala si do paměti instrukce od ranhojiče. Když si všimla, že princ nespí, pohledem vyhnala ranhojiče a políbila kralevice.

„Otec už se nemůže dočkat, až vstaneš. S přípravou na svatbu nespěchal, byl jsi dost na umření. Ale teď si je ranhojič skoro jistý, že se uzdravíš.“

Když uvedli kralevice do trůnního sálu, král vyskočil z trůnu, až se dvorní ceremoniář zakabonil a decentně zakašlal. Král se zarazil, ale pak mávl rukou a vyšel kralevici vstříc.

„Drahý synu, brzy budeš jako rybička. Zabil jsi draka a na mně je teď splnit, co jsem slíbil. Ruka princezny a půl království k tomu.“

Král pokynul rukou a dva sloužící přinesli srolovaný pergamen. Král pokývl hlavou a sluhové roztáhli pergamenový svitek.

 „Tohle je mapa království. A tak jak to království rozpůlíme? Nejsnáze by to šlo takhle,“ řekl král a olůvkem udělal na mapě čáru.

Kralevic se snažil vyznat ve spleti čar a barevných skvrn a neříkal nic. Král si to vyložil po svém.

„Máš pravdu. Takhle bys dostal jen samé bažiny, hory, kde se nedá nic pěstovat, a hlavně pohraniční hvozd. To bych byl pěkný nevděčník, když jsi zachránil mou dceru. Ale když si vezmeš tu druhou půlku, tak zas na mě zbudou akorát mokřady, hory a lesy.“

Král si vzdychl: „Mohli bychom tu dělící čáru namalovat napříč, ale je tam zas problém s cestami. Ale je tady jiná možnost. Dal bych tě korunovat na mladšího krále a já bych byl starší král. Takže bys měl celé království, nejen půlku. Byl bys ovšem mladší král a já starší král. Jak by se ti to líbilo?“

Kralevic přikývl.  

A byla svatba. Stoly se jen prohýbaly pod všemi možnými tuzemskými i cizokrajnými pochoutkami. Nejprve ovšem král, tedy starší král, nařídil vyměnit smuteční černé sukno za sukno radostné červené. Moc tím radosti v podhradí nenadělal, protože při tak velké spotřebě červeného sukna byl ho najednou na trhu nedostatek, a to vyhnalo jeho cenu do nehorázných výšek. Ale královský rozkaz je rozkaz, tak co s tím naděláme. 

Kralevic, nyní v nové zemi spoluvladař a mladší král, byl oprávněně v zemi za hrdinu a byl všemi ctěn a obdivován. Problémy se objevily brzo. To když kralevic doporučil, aby se v zemědělství přešlo z dvojpolního na trojpolní systém. Starší král, byl vlastně pořád král a měl pořád hlavní slovo a bohužel se vyjádřil dost jasně, co si o téhle novince myslí. A kralevic, vlastně mladší král, měl dost rozumu, aby netlačil na pilu a se zemědělskou reformou počkal na vhodnější chvíli. 

Jednou takhle večer stál kralevic/mladší král u okna a všiml si oranžové záře v dálce. Hned ho napadlo, že vypukl lesní požár. V kraji už dost dlouho nepršelo a stačí málo a celý les lehne popelem. V tom vešla do ložnice mladá královna.

„Podívej támhle,“ ukázal mladý král směrem ke světlu. „Vypadá to, jako by tam hořelo.“

Královna se lekla a hned se snažila situaci zlehčit: „To nejspíš uhlíři vypili víc medoviny a přestali hlídat milíře. To nic není.“

Ta zář tam byla i druhý večer. A potom i třetí. To nebyl lesní požár. Ani neuhlídaný milíř. Ale co to potom je? Mladší král si nechal osedlat svého bělouše, z psince vytáhl svého psa a přes marné protesty své ženy se rozjel ve stranu, odkud viděl po několik večerů přicházet světlo. Cesta se zužovala a zužovala, do obličeje jej šlehaly větve a světlo, které hledal, nikde. Nakonec sesedl z koně. Posbíral nějaké chrastí a rozdělal oheň. Přivalil k ohni jakýsi balvan a sedl na něj. V tom se na druhé straně ohniště objevila jakási postava. Pes se rozštěkal a kůň se začal vzpínat. Postava přistoupila blíž. Byla to jakási babice. Kost a kůže, vypadala hodně staře. Přitom se pohybuje překvapivě čile, napadlo kralevice. I na tu dálku páchne špínou. Přes hlavu loktuše, nebo je starý pytel? Špinavá suknice plná děr a v ruce proutek. A hned skřehotá:

„To je zima. Jsme celá prokřehlá, kralevici. Dovol mi, ať se ohřeju u tvého ohýnku.“  

Odkud mě zná? Kralevici, spíš dnes už mladšímu králi, se moc nechce, ale nakonec váhavě přikývne. A baba obří skok a švihne proutkem po psí hlavě. A další skok a švihne proutkem po hlavě koně. Pes i kůň ztichnou a přestanou se hýbat. Kralevic na ně vytřeští oči. Jsou zkamenělí. Kralevic se otočí po babě, užuž sahá po meči, ale babice je u něj proutek mu dopadne na čelo. A tak zkamení i kralevic.  

o    o    o

Mladší bratr si mezitím vedl nad očekávání dobře. Když ho přepadla trojice loupežníků, vypořádal se s nimi sám bez cizí pomoci. Jeho kůň a pes by na ně stačili snad i sami, ale bylo lepší nenechat všechno na nich, takže i ten v zahradě vyrostlý meč se dostal ke slovu. Kralevic projel spoustu cizích zemí a naučil se spoustu věcí. Užitečných i bláznivých. Naučil se, jak jíst oběd vidličkou a nožem. Dokonce se v jedné zemi naučil, jak jíst jen se dvěma dřevěnými tyčinkami. Naučil se líbat po francouzském způsobu. Vlašský šermířský maestro ho naučil, jak krýt hlavu kvintou s čepelí vzadu. Doma ho učil maestro kvintu jednoduše. Prostě tak, se jen zvedne pěst. Vlach ho naučil krýt tak, že sice jde pěst nahoru, ale čepel jde nejprve dozadu a do krytu se dostane, teprve když je pěst nahoře. Hlava pořád vypadá jako snadný cíl a když protivník už myslí, že vyhrál, je tam čepel a kryt. A pak rychlý odsek. Jak jednoduché. A jak se kralevic poučil, nadmíru užitečné. A spoustu dalších věcí. Jiná země, jiný mrav. A kdyby jen mrav. I třeba na ženskou krásu se dívali v různých zemích různě. A nejen to. Jak to říkal otec při poslední snídani? How are you doing? No jasně, na to se řekne: I am doing fine, thank you. And what about you? I v dalších řečech se uměl kralevic vyjádřit. Z kralevice prostě byl už zcestovalý mladý muž, který se umí chovat ve všech situacích. Když se po jídle šťáral větvičkou v zubech, dokonce si i zakryl ústa. Jeho putování samo o sobě trvalo dost dlouho. Byl už to rok a den, jak se domluvili s bratrem na návratu? Nebo to bylo už víc? Kralevic si nebyl moc jistý, ale patrně byl čas k návratu. A tak se vydal zpátky domů. Už poznal to rozcestí, poznal i strom. A v něm opravdu zabodnuté dva nože. Nejdřív vytáhl svůj. Byl čistý. Pak vytáhl bratrův. Jedna stran čistá, ale druhá byla celá černá. Ne rezavá od rzi. Černá. Kralevic se zarazil. Bratr je tedy živý, když je jedna strana čepele čistá. Ale nejspíš je v nějakém průšvihu. Kralevic pobídl koně a vydal se cestou, kudy se před časem rozjel jeho bratr.

Už jel dost dlouho, když v dálce uviděl cosi jako hrad. Přijel blíž a opravdu to byl hrad. A pod ním město. Spíš takové větší podhradí než město. A sotva vjede do brány, už se na něj otáčejí lidé: „Vítejte zpátky, Výsosti! Kde jste byl tak dlouho?“

Kralevic se podivil, ale hned mu došlo, že si ho lidé pletou s jeho bratrem. A hned tu byl jezdec z hradu.

„Výsosti, vítejte zpátky! Její Výsost královna je štěstím bez sebe. Pospěšte si, prosím, nenechte ji moc dlouho čekat.“

„Bůhví, jak se to království jmenuje, ale zprávy se tady šíří opravdu rychle,“ napadlo kralevice a rozjel se do hradu.

„Můj drahý, kde jsi byl tak dlouho!“ vykřikla královna a bez ohledu na etiketu se vrhla kralevici do náruče.

„Jen si ho neumačkej,“ usmíval se prošedivělý muž s korunou na hlavě, bezpochyby zdejší král.

Pak se otočil ke kralevici: „Nejspíš ses byl podívat, jestli by nebyla lepší půlka království, kde bys byl král na plný úvazek, než celé království a v něm mladší král, co?“  a šťouchl kralevice do žeber.

Královna se nechala odbýt: „Už jsem tě stokrát viděla mrtvého, ale ty žiješ. Já jsem tak šťastná, že jsi se mi vrátil!“

Král věděl svoje: „Máš pořádný hlad, co? Už jsme řekl hofmistrovi, aby to zařídil v kuchyni.“

Po večeři se kralevic omluvil, že je z cesty hodně unavený a odebral se do ložnice. Jaké bylo královnino překvapení, když mezi ni a sebe položil do lože meč. V tom zahlédl z okna v dálce podivnou zář.

„Tam je nejspíš nějaký lesní požár,“ řekl starostlivě. 

„Už jsem ti přece kdysi říkala, že ne. Měl bys to nechat lesmistrovi, ten ať se o to postará.“

Bylo to divné, královna zjevně něco věděla a nechtěla to říct. Ale kralevic byl příliš unavený, než aby se dál staral o oheň a během chvilky usnul.

V noci ho cosi probudilo a ani nevěděl co. Sáhl po meči a otočil ho ostřím vzhůru.

„Au,“ ozvalo se blízko něj. A pak jakoby něco nebo někdo se rychle odtáhl na druhý konec postele. 

Ráno vyhledal kralevic lesmistra. On si ho podle protokolu měl spíš nechat zavolat, ale nechtěl, aby měl rozhovor moc svědků. 

„O tom světle v lese nic nevím, Výsosti. Je tam a není to lesní požár. V tu stranu nejsou žádní uhlíři, takže ani neuhlídaný milíř to není. Ale co to je? Nemám tušení. V podhradí se říká ledaco, ale kdo by na takové nesmysly dal.“

„Nesmysly?“

„Výsosti, já opravdu nic nevím. To málo, co jsem zaslechl, vůbec nedává smysl. A já toho opravdu zaslechl jen málo.“

Lesmistr jen bezmocně rozhodil rukama a kralevic odešel s nepořízenou.  

„Co všechno vím?“ přemýšlel, když došel do své komnaty. „Za prvé, bratr sem dojel, zachránil princeznu a stal se mladším králem. Za druhé, hluboko v lese svítí v noci světlo, o kterém nechce nikdo mluvit. Za třetí, bratr se ptal na světlo i své královny a nedostal pořádnou odpověď. Za čtvrté, bratr se podle všeho vydal světlo prozkoumat. Za páté, ze své pravděpodobné výpravy se nevrátil. Za šesté, když vyjedu se podívat na to světlo já, čeká mě stejný problém, jako potkal bratra. Za sedmé, bude třeba být nanejvýš opatrný.“

Večer si kralevic nechal osedlat svého bělouše, z psince vytáhl svého psa a přes marné protesty své švagrové se rozjel ve stranu, odkud viděl včera světlo. Cesta se zužovala a zužovala, do obličeje jej šlehaly větve a světlo, které hledal, nikde. Nakonec sesedl z koně. Posbíral nějaké chrastí a rozdělal oheň. Rozhlédl se a hlasitě polkl. Kousek od něj byla zkamenělá mužská postava, vedle kamenný kůň a zkamenělý pes. Kralevic kamennému muži do tváře neviděl, ale nepochyboval o tom, kdo to je. V tom se na druhé straně ohniště objevila jakási postava. Byla to babice, kost a kůže.

„Vypadá hodně staře,“ napadlo kralevice. „Přitom se pohybuje překvapivě čile. Je to možné, že by tohle bylo to nebezpečí, na které jsem se připravoval?“

 Babice, špinavá suknice plná děr a v ruce proutek, opravdu nevypadá nebezpečně. A hned skřehotá:

„To je zima. Jsme celá prokřehlá, kralevici. Dovol mi, ať se ohřeju u tvého ohýnku.“  

 Kralevic přivolá psa. Tahle baba má bezpochyby na svědomí zkamenělého bratra i koně a psa. Jak to udělala? Taková stará bába! Proutkem? Anebo nějak jinak? Kralevic neví, ale přikývne. Teď se musí mít hodně na pozoru. Teď půjde o všecko. A baba je najednou obřím skokem u koně a švih přes hlavu a z koně je kus kamene! A další skok a je u kralevice. Kralevic však už má v ruce meč. A baba mu jde proutkem po hlavě. Užuž se ho skoro dotkla, už vítězně skřehotá. Ale najednou je tu kvinta, jakou by ani vlašský šermířský maestro neudělal líp, a proutek dopadá pouze na meč. Kralevice se ani nedotkne. A ten po krytu bleskově sekne a babě odletí hlava s krku dolů. A jen co dopadne na zem, tam, kde byla ještě před okamžikem špinavá stařena, stojí najednou krásná mladá žena. Krásná, kralevic viděl ve světě spoustu krásných žen, ale tahle? Tahle byla nejen krásná, ale měla i moudré a laskavé oči a za krásnou by ji jistě považovali v kterékoliv zemi na světě. Žena děkuje kralevici za vysvobození, stejně tak mu děkuje i jeho bratr. A co všichni ti lidé okolo? To byli a zase jsou poddaní vysvobozené královny. Vysvobození poddaní. To bylo najednou slávy. Starší bratr spěchal zpátky za svou královnou, ta pochopila, že to nebyl manžel, ale švagr, kdo mezi ně položil meč. Mladší bratr se oženil s vysvobozenou královnou. A její poddaní? Věřili byste, že bez odmlouvání přešli na trojpolní systém? Starší bratr to měl horší. Tchán a starší král byl dost proti zemědělským experimentům, a tak musel kralevic a mladší král počkat, až se stane z mladšího krále králem úplným. Pak na zavedení trojpolního systému stačil jediný dekret a životní úroveň se v království zvýšila skokem. Tak to má být. Pohádka má končit dobře.