Pravda o Červené karkulce

V malé chaloupce u lesa žili tatínek a maminka. A taky holčička. Ta holčička se jmenovala Jenoféva. Není to zrovna obvyklé jméno, nikdo ve vsi ani v okolí se tak nejmenoval. Ale holčička se narodila v tuhé zimě, snad 3. ledna, kdy má svátek Jenoféva, a tak ji dali tohle jméno. Nikdo ji ale nikdy neřekl Jenoféva. Pro mámu byla nejčastěji srdíčko, drobeček, prcinka. Někdy taky spratek uřvanej. A táta dřevorubec jakoby ji ani moc nevnímal. Jednou, když dala “hajinkat” na dvorku kuřátka tak, že se už neprobudila, byla Jenoféva zatracenej zmetek. Podobně i v jiných situacích, když se malá Jenoféva nechovala podle očekávání a způsobila tu menší, tu větší škodu. Jak už to mají malé děti ve zvyku. Vlastně jakýpak zvyk. Děti to dělají nejspíš z nerozumu.

Jenoféva rostla jako z vody. Brzy už běhala okolo chaloupky. Stále častěji však zabrousila do nedalekého lesa. Čím dál častěji a čím dál hlouběji. Jednoho dne ji máma volala k obědu a Jenoféva nikde. Dělat si starosti kvůli nezbedné holce, na to nebyl jaksi čas. Už bylo dost pozdní odpoledne, když Jenoféva pořád nikde. Táta, který se právě vrátil z lesa, navrhl, že holce zmaluje zadek na modro. Ale čím víc bylo slunko níž, tím víc jeho vyhrůžek ubývalo. Oba dva, táta i máma začali nakonec chodit lesem a volat Jenofévu.

„Co tady řvete jak na lesy?“ zařval na ně místní myslivec. Nebyl to zlý člověk, jen neměl rád, když mu někdo plašil zvěř. 

„Vona se nám jaksi ztratila naše malá,“ omlouval se otec.

„Ztratila? Tady v lese?“ podivil se myslivec. „Tak uděláme rojnici a za chvíli ji máme. Takový škvrně nemohlo odejít dál než půl míle. A spíš jenom tak čtvrt.“

Rojnice ze tří lidí? Dobře, říkejme tomu rojnice. Tříčlenná rojnice. Tak ta rojnice neuspěla. Prošli lesem poctivé půl míle a Jenoféva nikde. Slunko už se sunulo k obzoru, když myslivec pátrání odvolal. 

„K babičce sotva šla, nezná tam cestu a je to moc daleko,“ uvažovala matka. Ono to snad ani tak daleko nebylo, ale matce se jaksi nechtělo jít za tchyní, jestli tam náhodou nedošla Jenoféva. Tchyně by ji jistě zpucovala, že se o svou dceru tak špatně stará.  Pak se něco, co jí zatím strašilo v hlavě jenom někde vzadu, přesunulo dopředu a matka to řekla nahlas: „Ale co když… Že ona ji napadla nějaká divá zvěř! Aby ji tak něco sežralo!“

„Blbost,“ dal najevo svou intelektuální převahu otec. „Medvědi tady nebyli nikdy a vlky už tady taky nikdo pěknejch pár let neviděl. Ta se tak akorát někde ztratila.“

„Anebo se utopila někde v nějakým potoku. Jdu ji hledat a vezmu to víc směrem k Černý hoře.“

„A co bude s večeří? Celý den jsem dřel a mám hlad.“

Matka nejdřív zkusila navrhnout náhradní večeři, ale pak rychle musela uznat, že živitel rodiny se potřebuje najíst. Nachystala večeři. Přitom několikrát vyběhla před chaloupku, když se jí zdálo, že slyší malou Jenofévu přicházet. Ale jen se jí to zdálo. V noci snad ani oka nezamhouřila. A Jenoféva nikde. A tak i další den, pak to byl týden a najednou celý měsíc.

Pak se před chaloupkou objevil myslivec. „Šel jsem včera přes Černou horu a hned vedle cesty tam najednou vidím takový chlupatý váleček. Hýml, že by se sem vrátili vlci? On člověk spíš uvidí jejich s odpuštěním tentononc než vlka naživo.“

„Černá hora?“ Matka si uvázala přes hlavu šátek, vdaná žena snad mohla chodit bez šátku okolo chalupy, ale Černá hora byla dost daleko a ona přece jen musela dbát o svou pověst. 

Když doběhla pod Černou horu, začala volat Jenofévino jméno. Měsíc po tom, co se holka ztratila? Inu, matky se nikdy nevzdávají naděje. A to je dobře. Ale představte si ten šok, když přišla na takový ne moc velký palouk a uviděla tam si hrát dvě vlčata. Tedy vlčata. Jedno bylo jistě vlče, ale tomu druhému chyběl ocas a po čtyřech běhalo dost podivně.

„Jenofévo,“ vykřikla matka přísně. 

Vlče se poněkud neochotně postavilo na zadní nohy.

„Co tady děláš? Marš domů!“

Vlče několikrát snad omluvně zavylo směrem k druhému vlčeti a pak se poslušně vydalo s matkou do chaloupky u lesa.

Doma to bylo jak u inkvizičního tribunálu.

„Tak jak to bylo? Vlčice tě prostě ukradla a odnesla do své nory?“ hartusila matka.

Malá však stála uprostřed světnice a nevydala ani hlásku.

„Tak bude to? Že já ti zmaluju zadek namodro,“ odepínal se pásek otec.

„Počkej, ty se do toho nepleť,“ zahromovala matka.

Výslech pokračoval skoro až do večera, aniž by se vyšetřovatelé něco podstatného dověděli. Nakonec to vzdali.

„Ušiju ti červenou čepici,“ rozhodla se matka. „Tu bude vidět zdaleka a neztratíš se.“

Na to, aby Jenoféva obrátila oči v sloup, byla ještě moc malá. Jejímu věku bylo úměrnější začít pofňukávat. A přesně to se stalo. Matka to vzala jako dceřinu kapitulaci a hned se pustila do práce. Tvarem i velikostí stehů čepice prozrazovala, že matka netráví většinu času šitím a že pokud jde o pracovní dovednosti, musí svůj čas věnovat i mnoha jiným aktivitám, které stejně nikdo neocení, ale, krucinál, je třeba je udělat.

Od toho dne Jenoféva nosila pořád na hlavě červenou čepici. Všichni si na tu čepici zvykli. Lidé ve vesnici začali říkat Jenofévě Červená čepička nebo jenom Čepička, a tak to i zůstalo. Kovář jí zkoušel říkat Karkulka, ale tomu předpotopnímu výrazu se každý ve vesnici jen smál a právem zapadl. Nakonec Jenofévě začali říkat Čepička i doma, a tak to i zůstalo. 

Jednou byla Čepička v lese na malinách, když za sebou zaslechla šramot. Otočila se a za ní vlk. Tedy spíš mladý vlček. Čepička se lekla a zaradovala zároveň.

„To seš ty, Šediváku? Brácho, co tady děláš?“ řekla mu ve vlčí řeči.

„Samotnýho vlka to nebaví, to není žádná hra, tak sem si řek’, že se za tebou stavím,“ odvětil vlček rovněž ve vlčí řeči. „A neříkej mi prosím Šediváku. Já nevím, kde naši na tak blbý jméno přišli.“

„To asi kvůli tvé náprsence.“

„Šedou náprsenku máme všichni. Ale podívej se na moje zuby! Proč mě nepojmenovali třeba Bílý tesák?“

Čepička se zamyslela. „To nezní špatně, Bílý tesák. Ale je to moc dlouhý. Představ si, že by se tak jmenovala třeba nějaká kniha. To bys ji měl celou přečtenou dřív, než bys jenom přečet’, jak se jmenuje.“

„Já knihy nečtu,“ odměřeně procedil mezi zuby Šedivák. 

„O moc tím nepřijdeš,“ chlácholila ho Čepička.

„Nikdo z nás vlků nečte knihy, ale kvůli tomu ještě nejsem žádný vypatlaný nevzdělanec.“ 

„To ani omylem. Zaječí stopu čteš naprosto perfektně, i když už je dávno vychladlá. V tom jsi teda třída.“ 

Mladý vlk se zatvářil skromně, snad až upejpavě. Čepičku to rozesmálo. Není nic směšnějšího než upejpající se vlk. 

Pak však Čepička zvážněla: „Musíme si dát bacha. Von se tady poslední dobou často vochomejtá myslivec a mohl by ti nasypat pár broků do kožichu. Možná bys měl vocaď vypadnout.“

„Mě nějakej myslivec nemůže rozházet,“ nadmul se hrdě mladý vlček.

„Ve vesnici se říká, že myslivec netrefí stodolu, ani kdyby byl zavřený vevnitř, ale stejně bych nerada strávila celý den vytahováním broků z tvýho zadku.“

Vlček si jen pohrdavě odfrkl, aby dal tak najevo svou jasnou převahu nad myslivcem.

„Ale příští týden budou mít svátek Rigoberty. To je takovej lidskej zvyk, víš?  A moje babička se jmenuje Rigoberta. Nebo není náhodou Eufrosina? Já už fakt nevím. Ale naši jsou furt v jednom zápřahu, takže nikam nepudou. Ale nepopřát babičce k svátku, to by byl pěknej vyrvál. Tak nejspíš pošlou s přáním hodně zdraví mě. Asi mi dají pro babičku nějakej rybízák a k tomu snad nějakej bacouch, možná bábovku.“

„A co já s tím?“ ošil se mladý vlček.

„No že bys mě jako mohl doprovodit,“ vysvětlila nechápavému pobratimovi Čepička. 

„Jo ták,“ roztáhl Šedivák tlamu do širokého vlčího úsměvu. Přitom se mu v tlamě zaleskla řada tesáků. Čepičku to ale ani v nejmenším nerozhodilo.

„Oni sami snad ani pořádně nevědí, kdy. Ale jak to bude nachystané, dám ti vědět, než vyrazím. Ale teď už radši běž, on ten myslivec má kromě pušky ještě tesák. A s tím prý zachází docela obratně. Tak pá,“ rozloučila se Čepička.

Mladý vlček napůl štěkl, napůl krátce zavyl a zmizel v křoví.

„Čepičko, babička má svátek,“ oznámila matka Čepičce velkou novinu. „Musíme jí popřát, ať není ostuda v rodině jak předloni. Táta i já máme moc práce, tak pošleme tebe, už jsi dost velká holka.“

„Jasně, zvládla jsem to už vloni,“ hrdě se nadmula Čepička.

„Do košíku jsem ti tady dala bábovku a láhev vína. Bábovka se mi trochu zdrcla, ale to se nedá nic dělat. Ona by mě tchyně pomluvila, i kdyby byla jak z marcipánu, tak na tom nesejde. Běž rovnou k babičce a pak hned zpátky. Nikde se necourej, máš ještě přebrat zbytek té čočky, cos ji včera nedokončila.“

Matka se za Čepičkou chvíli dívala a napadlo ji, jak to ty dnešní děcka mají všechno v životě jak na stříbrném podnose. To když ona šla přát babičce k svátku, protože celá rodina byla pracovně úplně vytížena, musela mít s sebou kromě košíčku ještě i sekeru, aby si občas prosekala cestu houštím. 

Čepička šla po pěšině a ani se neohlédla. Matka ji určitě pozoruje a nebylo by dobré vzbudit její podezření. Za zátočinou krátce a tiše zavyla. Ve vlčí řeči to znamenalo: „Brácho, kde jsi?“

 Odpovědělo jí trochu štěkavé zavytí: „No přece tady, jak jsme se domluvili.“

Z křoví se vynořil Šedivák. Čepička ho přivítala lehkým zakňučením. Šedivák oběhl Čepičku lehkým klusem a pak ji něžně plácl ocasem. Čepička zamrzelo, že nemůže Šedivákovi náležitě oplatit projev přízně. Ten chybějící ocas ji fakt chvílemi docela štval.

„Mohla bys vzít košík do zubů a jít jako pořádná vlčice po všech čtyřech,“ navrhl Šedivák.

Čepička se krátce zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. Pak si uvědomila, že Šedivákovi vrtění hlavou nic neříká, a tak dodala: „Kdyby mě tak někdo uviděl, byl by doma průšvih. A babička už mě určitě vyhlíží a třepe se na ten rybízák v košíku. Ale pudem se bavit o něčem veselejším. Co’s měl dneska na snídani?“

„Zajíčka, docela ušel.“

„A jak’s ho dostal?“

„To byla hračka. Běžel sice rychle, ale na mě neměl. A když jsem byl už dost blízko, vždycky hned uskočil stranou. Tak jsem se pak zastavil a počkal, až bude ve vzduchu. No a pak jsem jen nastavil tlamu a bylo,“ holedbal se Šedivák.

„Tys byl dycky šikovnej,“ pochválila ho Čepička.

Cesta k babičce jim uběhla rychle. „Až moc rychle,“ napadlo Čepičku. „Tady se budeme muset rozloučit. Ale kdybys na mě počkal, mohl bys mě doprovodit zpátky. Abych se nemusela bát, že mě cestou něco sežere,“ rozesmála se Čepička.

„Třeba vlk,“ přidal se štěkavým smíchem Šedivák.

„Co to má znamenat?“ ozval se znenadání zpoza rozložitého dubu ostrý ženský hlas.

„Babička,“ vyjekla lidskou řečí Čepička.

„Už vás pěknou chvíli pozoruju!“

„Babičko, proč máš tak velké oči?“ podivila se Čepička.

„Protože se nestačím divit. Moje vlastní vnučka si tu vykračuje s vlkem a vyje si tady jak na lesy. Co kdyby tě ten vlk sežral?“

„Proč by mě žral, když měl k snídani zajíčka?“ divila se Čepička.

„Za chvíli bude čas oběda,“ nenechala se odbýt babička.

„Ale babičko, hlavní je, co ti tady nesu. Bábovku a láhev vína. A blahopřání k svátku. Ode všech. Od tatínka, od maminky a samozřejmě ode mě.“

Mladý vlk nerozhodně přešlapoval. Má utéct nebo zaútočit? Ta vzdálenost od babičky byla tak na obojí.

Babička přijala dary se spokojeným úsměvem. Ihned odzátkovala láhev. Nejprve opatrně přičichla k hrdlu a pak si vydatně zavdala.

„Zase rybízák? Ale lepší než nic,“ dodala smířlivě a dala si další pořádný lok. „A vlastně to není ani tak špatný,“ dodala už zcela usmířená. „A proč jenom jedna láhev?“

„Dvě bych neunesla,“ bránila se Čepička.

„Co se dá dělat,“ povzdychla babička a podívala se levým okem přes hrdlo do prázdné láhve. Pak ji podala Čepičce: „Vem ji s sebou, ať máte do čeho vzít víno příště, třeba až budu mít narozeniny.“

„Ale to bude až v zimě a cesty budou nejspíš zapadané sněhem,“ namítla se Čepička.

„Na co všechno se lidi dneska nevymluví,“ zamumlala babička poněkud ztěžklým jazykem. „A ty,“ zahartusila na opodál stojícího vlka, který z lidské řeči nerozuměl ani slovo a z řečí těla sotva tak polovinu, „ne abys mě sežral vnučku, rozumíš?“

Babička zahrozila rukou směrem k vlkovi. Ten couvl o dva kroky, zavrčel a vycenil tesáky.

„Nechtěla byste si, babičko, radši na chvilku zdřímnout?“ uklidňovala situaci Čepička. 

„A víš, že aji jo?“ přisvědčila babička a šněrovala si to ke dveřím své chaloupky. Chvíli lomcovala klikou, až přiskočila Čepička a otevřela jí dveře. Dovedla babičku k vzorně ustlané posteli a babička se do ní zřítila.

Čepička pomohla babičce s nohama do postele, nasadila jí na hlavu noční čepeček, přikryla peřinou a než vyšla z chaloupky, už babička hlasitě chrápala.

„Proč jsi nešel se mnou dovnitř?“ divila se Čepička, když byla venku. 

„Nikdo mě nezval,“ poněkud dotčeně vysvětloval Šedivák.

Čepička chtěla něco odpovědět, když v tom cosi zaslechla. Kroky? Ale to už Šedivák uskočil do křoví a Čepička hned za ním. Ano, byly to kroky. Lidské kroky. K chaloupce se blížil myslivec. Vykračoval si zeširoka a sebejistě, má to v celém lese na povel a je tady pan Někdo. V tom se zastavil a nastražil uši. Babiččino chrápání se nedalo přeslechnout. Myslivec pomalu popošel k oknu a nahlédl dovnitř. Pak se otočil a v očích měl děs. Sáhl k pasu a vytáhl lovecký tesák. Namířil jej hrotem dopředu a pomalu a tiše se plížil ke dveřím. Pak potichounku otevřel dveře.

Čepičce teprve teď došlo, co si myslivec podle všeho nejspíš myslí, že viděl oknem, a co se chystá udělat. Hned se rozběhla do chaloupky za myslivcem.  Vrazila dovnitř, právě když se myslivec rozpřahoval tesákem nad chrápající babičkou.

„Dobrý den,“ pozdravila dobře vychovaná Čepička myslivce.

Myslivci poklesla čelist i ruka s tesákem. „On tě nesežral vlk i s babičkou?“ divil se. „Jsou takové případy.“

„Ale to je babička,“ vysvětloval Čepička. „Jen si trochu víc přihnula rybízáku.“

„Že by sežral jenom babičku a tebe ne?“ nedal se myslivec.

„Ale tohle je přece moje babička,“   nepovolila v disputaci Čepička.

Myslivec nedůvěřivě přistoupil k babičce. Odhrnul jí horní ret. „Tohle jsou vlčí zuby,“ zachechtal se vítězně. 

Pak nadzvedl babiččino levé víčko. „Je to babička,“ přiznal posmutněle svou porážku.

„Já vím, však jsem jí sama pomáhala do postele,“ konejšila myslivce Čepička.

„Už jsem se viděl, jak se o mně píše v kronikách. Vlastně chyběl jen krůček a mohl jsem být slavný. Ale co kdybych ji rozpáral břicho a naplnil kamením? A pak hodil do studny? Kdo by pak mohl popřít, že udatný myslivec vysvobodil babičku s vnučkou ze spárů vlka lidožrouta?“

„Já,“ usmála se nevinně Čepička.

Myslivec se zamyslel a pak dostal nápad. „A co kdyby…,“ zvedl tesák.

„A co kdybych přišla k úrazu a nemohla pak nikomu povědět, jak to bylo? To by vám pak chyběla nejen babička, ale i vnučka.“

Myslivci poklesla ruka s tesákem.

„A teď mě prosím omluvte. Přebírání čočky není zrovna moje oblíbená práce, ale čeká na mě. Na shledanou.“

Čepička vyšla z chaloupky. Krátce zavyla. Z křoví se vynořil vlk a spolu se vydali k domovu. Samozřejmě k Čepiččinu domovu.

Myslivec se za nimi díval z okna a přemýšlel. „Nějak se to celé moc nepovedlo. Ale za rok bude mít babička znovu svátek a Čepička ji znovu ponese bábovku a láhev vína. Uvidíme, co s tím půjde udělat příští rok.“