Perníková chaloupka 2021

„Zatracené lýkožrót,“ zasakroval tatínek. „Těch sežranéch stromů je, že nevim, kam dřív skočit.“

„A vemeš nás s sebou?“ zeptal se Honza. 

„A co tam budete dělat?“ podivil se tatínek. „V lese je dost blbé signál. Že byste šli na jahody?“

„Jahody?“ odfrkla Maruš. „Proč? Dyť jich už tak máme plnej mrazák!“

„To furt nende jenom sedět doma a čumět do mobilu nebo laptopu. Už mně z toho fakt hrabe,“ přiznal Honza. „Aspoň si vyzkouším tu novou apku s mapama.“

„Už aby ten blbé covid skončil,“ zaškaredil se tatínek. „Tak jo, pote, vemu vás s sebó.“

Když dojeli do lesa, Honza s Maruš vyskočili z auta a spustili na mobilu aplikaci. Honza točil mobilem, asi to nebylo s orientací tak jednoduché.

„Dybyste měli problém, tak je to docela brnkačka. Prostě to vemete nejprv tady po červený, až dojdete na rozcestník se studánkó. Tam přendete na zelenó, po ní k další studánce a vod té pak piánko po žluty až sem.“    

Ale to už se Honza s Maruš ubírali cestou značenou červeným pruhem mezi dvěma pruhy bílými a otce ani nevnímali. Aplikace s mapou se natahovala asi dost pomalu, na orientaci podle mapy to moc nebylo. To však moc nevadilo, cesta byla docela dobře značená. Na prvním i druhém rozcestí se nejprve stočila doprava. Na třetím rozcestí už to bylo horší. Nikde žádná značka.

„Brácha, co je? Tady by snad měla být nějaká značka, ne?“

Honza neodpovídal, jen na displeji mobilu rozjížděl a pak zase sjížděl palcem a ukazováčkem výseky mapy.

„Tak kam? Doleva nebo doprava?“

„To je divný. Na tý mapě jako by tahle křižovatka snad ani nebyla,“ kroutil hlavou Honza. 

 „Tak to vemem doleva a když tam nic nebude, vrátit se můžem dycky,“ navrhla Maruš.

„Radši doprava.“

„Doprava jsme zahnuli už dvakrát, takhle bychom tady mohli chodit pořád dokolečka!“

„Tak jo, doleva. A když nic, tak se vrátíme a vemem to doprava.“

Oba sourozenci tedy zahnuli doleva. Nikde žádná značka.

„Asi jdeme blbě.“

„Anebo je to blbě značený.“

„A co ta tvoje apka?“

Honza několikrát zamžoural na displej.

„Je to nějaký divný.“

„Asi dem fakt blbě. Měli bychom se vrátit a vzít to doprava.“

„Tak jo.“

Honza s Maruš se poněkud otráveně otočili zpět. Nikde žádná značka ani v tomhle směru. Došli zpět na rozcestí a dali se doprava. Ani tady žádná značka.

„To je fakt hodně divný.“

„Jéééé, tam je!“

„A proč není na stromě?“ 

„Copak na baráku být nemůže?“

„Může, akorát to nesmí vadit, komu ten barák patří.“

„Barák? Spíš taková chatka. Ale nikdy jsem ji tady předtím neviděla.“

„To bude nějaká nová atrakce, sáhl Honza po klice. Zavřeno. „V kolik otvírají? “

„Anebo reklama nějaké velké firmy.“ 

„To by tady muselo být nějaký logo.“

„Ale vypadá to srandovně. Skoro jak perníková chaloupka. Co kdybychom si tady udělali selfíčko?“

Honza přitáhl Maruš k sobě, nasměroval mobil a zmáčkl spoušť. V tom zahlédl v pozadí na displeji nějaký pohyb.  

„Co tady děláte?“ zaječel za nimi nepříjemný vysoký hlas. „Tady nemáte co dělat! To je soukromý pozemek!“

Z chatky se vyřítila nepříliš upravená seniorka s rozcuchanými vlasy a hodně zlostným výrazem ve tváři. U halenky měla horní knoflík rozepnutý, druhý knoflík chyběl. U podstatně mladší ženy to mohlo působit svůdně, v jejím případě tomu tak však rozhodně nebylo. 

Honzu napadlo, že ta stařena vypadá fakt jako nějaká ježibaba. Nahlas však řekl: „Nezlobte se, já jsem klepal, ale měli jste zavřeno. Chtěli jsme si tady něco koupit, nevěděli jsme, že to tady není veřejně přístupné.“

„A co má být? Nemusíme otvírat každému. Tady není žádná putyka! Tohle je soukromá rezidence!“

„Ségra, pojď! To nevede nikam.“

„Moment,“ zaječela žena, kterou Honza v duchu nazval ježibabou. „Vy jste úplně zdupali naši zahradu. Všechny moje vzácné léčivky jste tu podupali!“

Honza se rozhlédl. Ztvrdlá a suchem popraskaná půda rozhodně nevypadala jako udržovaná zahrada. Tohle že je záhon?

„Tak tu škodu budete muset uhradit. Vy anebo spíš páni rodičové.“

„My už půjdeme,“ probrala se z ohromení Maruš, „na shledanou.“

„Na shledanou,“ přidal se Honza.

„Tak moment,“ zaječela baba. „Dědku!“

Ze dveří se vyvalil stařec. Neoholený, pivní panděro, na sobě hodně špinavé triko s několika zaschlými fleky a nápisem Hollister. 

„Co na tom Hollisteru všichni vidí?“ napadlo Maruš.

Dědek s očima podlitýma krví měl patrně už dnes něco vypito. Chytil Honzu za ruku. Honza se chtěl vytrhnout, ale dědek měl překvapivou sílu.

„Pusťte mě,“ výhružně zaprosil Honza.

Dědek se jen posupně zasmál: „Ty tady pěkně zůstaneš, než přijdou vaši. To aby byla jistota, že přijdou. Ta holka pro ně dojde a tady na ně zatím pěkně počkáš.“

„To je…, to je…,“ Honza horečně vzpomínal, jak tomu říkala učitelka Jana, přezdívaná Ámosa. „To je omezování osobní svobody!“

„A ještě větší omezování osobní svobody to bude, až tě strčím do sklepa.“

Ten dědek fakt měl sílu. Honza se mu několikrát zkusil vyškubnout, ale nešlo. Akorát se dědek dožral a zkroutil mu ruku za záda. Honza bolestí vykřikl.

„Nedělejte to,“ rozběhla se bratrovi na pomoc Maruš. Ale dědek byl nejspíš v mládí vzpěrač nebo boxer těžké váhy. Maruš odstrčil snad jen lehce, ta však i tak upadla na zem.

„A další vzácná léčivka v háji,“ zaúpěla až příliš teatrálně ježibaba. „Mazej pro vaše, ať nám tu škodu uhradí,“ zaškaredila se na Maruš. A ty ho strč do chlívku,“ zavrčela ježibaba na dědka.

„Lepší to bude do sklepa,“ zavrtěl hlavou dědek. „Odtam neuteče.“

„TO sice jo, ale moh’ by mi vylohnout moje lektvary. Vzácné lektvary. Do chlívku s ním!“

„Počkej, vem si můj mobil s apkou, ať nezabloudíš,“ vzdal se dalšího odporu Honza.

Maruš vstala a obezřetně popošla k Honzovi. Ten jí podal svůj mobil. Dědek ani ježibaba se tomu překvapivě nepokusili zabránit. Hlupáci, napadlo Maruš. Počítačoví negramoti, dodala v duchu. Zavolám 158 a bude.

„Drž se Honzo, hned budu zpátky,“ zavolala v běhu Maruš na bratra. „A přivedu pomoc!“

Dědek a ježibaba se na sebe krátce podívali a pak se hlasitě rozesmáli chraplavým smíchem.

„Jen se smějte, piráti a loupežníci!“ drtila v zubech kletby Maruš. Podívala se do mobilu a vyťukala 158. Nic, žádný signál. Rozběhla se po cestě, kterou přišli s Honzou. „Obchodníci s bílým masem!“ Zarazila se. Nevěděla jistě, kdo to je obchodník s bílým masem. Ale nedávno četla článek, kterému rozuměla tak jen z poloviny a obchodníci s bílým masem tam rozhodně nebyli popsáni jako velcí vzorňasové. Di Caprio by určitě žádného obchodníka s bílým masem ve filmu nehrál.

Maruš začalo píchat v boku a přešla z běhu do chůze. Tady by už někde mělo být rozcestí, kde s Honzou špatně odbočili a museli se vrátit. Rozcestí nikde. Asi bude o kus dál. Maruš se rozhlédla: někde poblíž by měla být červená značka. Nikde nic. Šla statečně dál, Honza potřebuje pomoc, a to co nejdřív. Znovu se dala do běhu. Nikde žádná červená, nikde žádné rozcestí. Zvolnila a pak ji napadlo podívat se do nové Honzovy aplikace. Mapa tam byla, ale tohle má být kousek od jejich baráku? A kde je vlastně na té mapě jejich vlastní barák? Maruš mapu opakovaně zmenšila, teď už by snad tam měla být vidět Evropa a snad i celá zeměkoule. No, co je tohle? Maruš přepadl pocit beznaděje. Pak se však rychle vzpamatovala. Není tady někde wifina?

Přepnula mobil na Settings a pak na WiFi. Rozesmála se. Je tady. A dokonce bez hesla! PerCha? To bude nejspíš jméno Perchta, co o ní slyšela ve vlastivědě. Rozhodně lepší a hezčí jméno než Marie.

Maruš schválila cookies, potvrdila souhlas s podmínkami užití wifiny, ťukla na Další a tu se jí objevila hostitelská webovka v plné kráse: „Vítejte v Perníkové chaloupce!“ A pod uvítáním fotka ježibaby evidentně dělaná jako selfíčko, protože bradavici, kterou měla živá ježibaba pod pravým okem, měla na fotce pod okem levým. Pro fotku se ani neobtěžovala, aby si aspoň trochu přičísla rozcuchané vlasy.

Maruš vhrkly do očí slzy. Zdálo se jí, jako by ježibaba na fotce na ni škodolibě mrkla. Pak zas. No fakt že jo, ta ježibaba s dědkem jsou asi docela sofistikovaní senioři, žádní počítačoví negramoti. Tohle je video nebo přinejmenším animovaná fotka.

Maruš se zmocnila totální beznaděj. Rozplakala se. Dřív, než však bylo těch slz tak na kávovou lžičku, zatvářila se odhodlaně a hřbetem ruky si utřela slzy. Spolu s prachem si tedy rozmázla po tváři i parádní šmouhu. O té však nevěděla, je zde pouze zmíněna, aby čtenář neměl pocit, že se před ním něco záměrně skrývá. V detektivkách často ví čtenář míň, než autor, potažmo hlavní hrdina nebo detektiv. Toto však není žádná detektivka a čtenář má plné právo očekávat, že ví všecko. I to, co třeba neví hlavní postava, v tomto případě Mařenka, bratrem nazývaná Maruš.

Maruš vstala a vydala se odhodlaně vpřed. Tohle bude závod na dlouhou trať, nemůže se tedy vyčerpávat během. Půjde rychle, ale nepoběží. Bude muset šetřit silami. A přitom se bude dívat kolem, jestli neuvidí nějakou značku. Anebo rozcestí. Dědek s ježibabou zjevně hacknuli Honzův mobil, proto ta podivná mapa v té jeho nové apce. Mělo je to napadnou hned. A nemohli náhodou namalovat falešné turistické značky? A ty pravé zamazat? Mohli. Museli by však vylézt z té své chajdaloupky a trochu hnout zadkem. Chtělo by se jim? Na tom smrku, jestli to teda je smrk, je červená značka. Docela nová. Je pravá anebo perníkovochaloupková? Maruš na značce neviděla nic podezřelého. Zkusí ji, půjde po ní. Už začínala mít hlad. A vlastně i žízeň. Tady je další značka. A rozcestí a za ním vzorně dvě červené značky přesně podle pravidel turisťáku. Maruš se usmála. Na ni si nepřijdou. Přivede pomoc a ten hnusnej dědek i ta odporná ježibaba si to pěkně odskáčou. Teď už měla opravdový hlad a jazyk se jí lepil žízní na patro. Nepovolí. Půjde dál. Nesmí povolit. Honza potřebuje pomoc. Půjde dál. Podívala se před sebe, jak se cesta rozšiřuje v palouk. Na konci palouku stála stavba připomínající perníkovou chaloupku. Před chaloupkou stála ježibaba a jízlivě se usmívala. „Nemáš hlad, děvenko?“ zaskřehotala. „Nebo žízeň?“

„Jako abyste nás vykrmila a pak upekla, jo?“

Babice se jen chrčivě zasmála a odešla do chatky. Vrátila se se špinavým talířem a v něm snad polévka, snad hnědá omáčka, v druhé ruce otlučený hrnek. Obojí položila na placatý balvan. Oni ho snad používají jako venkovní stůl! Ježibaba ustoupila a pobaveně pozorovala Marušiny rozpaky.

Maruš bylo do pláče. Všechny slzy už však vyplakala a žádné další ji nezbyly. Měla by se vydat co nejrychleji někam pro pomoc. Kam? Někam. Hlavně ne podle těch nových červených značek. Ale nejdřív se musí napít. Ta žízeň je hrozná. Asi jí nezbude nic jiného než se z toho otlučeného hrnku fakt napít. Maruš váhavě zvedla hrnek. Pak ho levou rukou přinesla k ústům. Z toho hrnku jistě pije i ta odporná babice. Ruka jí klesla. Přendala hrnek do pravé ruky a opět zvedla k ústům. Babice ji se zjevným zájmem pobaveně pozorovala. „Je ta ropuší babice levák nebo pravák?“ snažila se uhodnout Maruš. Pak ji něco napadlo a otočila hrnek tak, že ouško měla proti sobě. Ježibabě nadšením svítili oči. Když Maruš zvedla hrnek k ústům potřetí a napila se, babice to už nevydržela a hurónsky se rozřehtala. Maruš se v prvních chvíli lekla a přestala pít. Pak se však vzpamatovala a jedním hltem vypila vodu až od dna.

„Chceš ještě?“ nemohla utišit smích ježibaba.

Maruš jen zavrtěla hlavou.

„Jsi dobrá turistka, sleduješ značky. Jsou důležité. Za mých mladých let jsem jeden rok dokonce dostala diplom za třetí místo v okresní soutěži o největší počet namalovaných značek. A že byli na nás přísní. Stačilo nedat za křižovatkou pořádně značku a hned šly body dolů. Asi sis všimla, že to já nedělám a za křižovatkou jsou moje značky přesně podle předpisu.“

Maruš vstala. „Děkuji za upozornění. Červené se budu vyhýbat.“

„Jo, běž klidně podle dědkových. Ale pozor. Na rozcestích to dost fláká. Tak abys nezabloudila,“ jízlivě se rozesmála ta odporná babice.

Maruš na to neřekla nic, jen vyrazila kupředu. Když o dvě hodiny později přicházela k chatce, ještě bylo docela světlo. 

„Už jsem myslela, že ti budu muset jít se světlem naproti,“ vítala ji babice. „Asi tady budeš muset zůstat na noc, už bude brzy tma. Uložím tě k tvému bratrovi, co říkáš?“

 Když babice otevřela dvířka od chlívku a shrbená Maruš vešla dovnitř, Honza se tvářil dost překvapeně. Babice pak zabouchla dvířka a bylo slyšet, jak zasunula závoru.

„Tak to jsme v háji,“ vzdychla Maruš.

„Ukaž mobil. No jo, už je skoro úplně vybitej.“

„Ale já ho šetřila.“

„Jasně že jo. Tak ho dobijeme,“ řekl Honza a z kouta, kam se dřív nejspíš dávalo do žlabu žrádlo, vytáhl šňůru a připojil k ní mobil.

Maruš nevěřícně vytřeštila oči. Na displeji se objevila ikona baterie, mobil se nabíjí.

„A kdybychom náhodou měli iPhone, je tady i lightening kábl,“ usmál se Honza.

 „A proč mají v zahnojeným chlívku nabíječku?“ divila se Maruš.

„No právě, proč? Taky sem si to říkal. Ale přemýšlej trochu. Nic? Je to hrozně divný, že? A nepotřebují tak náhodou, abychom měli fungující mobil?“

„Na co, prosím tě, mohli bychom zavolat pomoc!“

„A zkoušela jsi to?“

„To víš, že jo!“

„A dovolala ses?“

„No to ne.“

„To oni samozřejmě vijou. A wifinu mají taky plně pod kontrolou. Takže kdybychom otevřeli apku s mapou a chtěli podle ní zdrhnout, mapa nás spolehlivě přivede zpátky sem.“

„S turistickýma značkama je to stejný,“ zanaříkala Maruš.

„Co z toho plyne?“ vžil se spisovnou češtinou do role učitele Honza.

„Že jsme v loji.“

„Ale kdepak. Jen až se dostaneme ven, nesmíme spoléhat ani na mapu ani na turistické značky.“

„A to jako…“

„Jo. Když se dostaneme na rozcestí, tak pak dál jedině po neznačené cestě,“ ušklíbl se vítězoslavně Honza. Pak sáhl za sebe a vytáhl obroušený kus dřeva.

„Tímhle odsuneme závoru a jsme venku.“

„To jsi tady zatím vyrobil, hrabě Monte Christo?“

Honza hrdě přikývl.

„Počkej chvilku, jen trochu víc nabijeme mobil.“

„Ani náhodou,“ usmál se suverénně Honza a odpojil mobil z nabíječky.

„A radši ho i vypneme. Až zjistí, že jsme pryč, určitě budou chtít přes něj sledovat, kde jsme,“ řekl Honza a dlouze stiskl vypínač.

Rozhostilo se ticho. Maruš chtěla něco říct, ale Honza si dal prst na ústa. Pak Honza protáhl zploštělý opracovaný kus dřeva škvírou ve dvířkách a opatrně zvedl závoru. Je to k neuvěření, ve všech knihách při útěku hlavního hrdiny dveře hlasitě skřípou, tentokrát se však závora zvedla potichu a ani dvířka nezaskřípala. Jen Honza se málo shrbil při prolézání dvířky. Praštil se přitom do čela a polohlasně zaklel. 

„Snad nechcete utýct?“ ozval se z chatky řeřavý chechot.

Honza vzal Maruš za ruku a oba se dali do běhu. Dveře chatky se otevřely a v nich se objevila silueta rozesmáté babice. „Za dvě hodiny na shledanou!“

Děti přidaly do běhu. Když doběhly na rozcestí, bez turistické značky byla jen jediná cesta. Daly se po ní. Stejně tak i na druhém rozcestí. I na třetí, tam ovšem už však bylo dost špatně vidět. Na čtvrtém rozcestí, když hledali turistické značky se najednou rozsvítilo silné světlo LEDky a ozval se rozzlobený hlas:

„Sakra děcka, gde ste? Už tady dobró hodinu litám jak splašené a vy nigde.“

„Tati, tati, chytili nás dědek a ježibaba z perníkové chaloupky!“ chrlili ze sebe Honza a Maruš. „Jen tak tak jsme jim utekli!“ 

„Jo, fakt?“ zatvářil se nedůvěřivě tatínek. „A nehledali ste náhodó lysohlávky? A nezkóšeli ste je zasyrova?“

„Pojď, my ti to ukážeme, je to kousek odtud!“ táhla tatínka Maruš.

„Na tebe si netroufnou,“ ujišťoval tatínka i sebe Honza.

„Už mám dost hlad,“ bránil se tatínek.

 „Tohle je důležitější, co když tam chytí třeba zítra další děcka?“

Tatínek se nechal neochotně táhnout, kudy děti přiběhly.

Jedno rozcestí, druhé rozcestí.

„Tam za tou borovicí zahneme vlevo a tam už to bude,“ přešel do šepotu Honza.

Došli k borovici, zahnuli doleva a Honza se zastavil. Chatka nikde.

Maruš popošla na palouk. Tráva tam byla zdupaná, ale chatka ani chlívek tam nebyly.

Tatínek se shýbl k starému pařezu a usmál se. 

„No jo, fakt só tady lysohlávky. Že si děcka nedáte pokoj. Pote, dem dom. Mám hlad.“