Pták Ohnivák a liška Ryška

„Tak kdepak se to zvrtlo?“ zahájila výslech liška Ryška. „Do zlaté klece jsem ho dal, ale bylo to jinak," bránil se kralevic. „Já jen prostě nesnáším, když mi někdo něco nařizuje. Nemůžeš se chovat trochu míň paternalisticky?"

„Veličenstvo, Veličenstvo“, vběhl do trůnní síně královský zahradník. „Na Vaší jablůňce je zlaté jablko!“

Královský ceremoniář se zamračil. Zahradník, už zase ten zahradník. Nikdo neporušuje etiketu tak často jako on. Ten by ostatně neměl mít do trůnní síně přístup. Vůbec.

Zato král se rozzářil: „Opravdu? To se na ni musím jít podívat.“  Pak se obrátil na kancléře: „Všechno zásadní jsme už projednali. Máme tam snad ještě něco?“

„Ne, Veličenstvo. Zbývají už jen nějaké drobnosti.“

„Výborně. Projednej je s královskou radou sám. Já se podívám do zahrady.“

„Jistě, Veličenstvo,“ uklonil se kancléř. Kdo bude odpovědný za výběr daní příští rok, zařadil jako předposlední bod jednání, a dobře věděl proč. Král málokdy vydržel až do konce a byla tedy naděje, že vrchního výběrčího daní určí on sám. Teď se to potvrdilo. 

Když král uviděl zlaté jablíčko, zatvářil se poněkud zklamaně. Velikostí to byla spíš skoro jen zlatá třešinka. 

Zahradníkovi královo zklamání neušlo. „Veličenstvo, potěžkejte si ho!“

Král vzal jablíčko do ruky a opravdu! To maličké jablíčko vážilo nejspíš půl libry, jestli ne víc! Král pohlédl tázavě na zahradníka.

„Veličenstvo, kdyby to jablíčko bylo normálně velké, tak by ho stopka neunesla. Možná by se s ním dokonce utrhla i větev. Je dobře, že je jen takové malušenké.“

„Dobře, ale jak to že je zlaté? To přece není žádný zlatý delicius, to je opravdové zlato!“

„Správná otázka, Veličenstvo. Sám na ni od rána hledám odpověď. Kouzla? Čáry? Možná. Vzpomínáte, jak jsem pro vás připravil ty modré růže?“

„Myslíš, když se narodil můj nejmladší syn?“

„To už je hodně dávno, co, Veličenstvo? Tehdy jsem zaléval bílé růže takovou cizokrajnou modrou barvičkou. Rostlina si je natáhla do okvětních lístků a modrá růže byla na světě.“

„A jak by si jabloň mohla natáhnout zlato z půdy?“

„Kousek odtud byl přece za Vašeho dědečka zlatý důl.“

„Zlatý důl? Samá hlušina. Vytěžené zlato nestačilo ani na vyplacení horníků. Proto nechal  můj otec ten důl zavřít.“

„Asi ho tam moc nebylo, ale nějaké přece ano.“

„A jabloň si ho natáhla kořeny a uložila v jablíčku?“ zatvářil se král pochybovačně.

„Já vím, že to zní divně. Samotnému se mi to nezdá. Ale snažil jsem se to pochopit a obejít bez všelijakých těch kouzel a čárů. Nejspíš to nepůjde. Ale byl bych radši, kdyby to šlo.“

„A co dál? Utrhneme jablíčko a uložíme do královské pokladnice?“

Zahradník se zatvářil zděšeně: „To byste chtěl, Veličenstvo?“

„Ani trochu. Ale máme ho nechat na jabloni?“

„A proč ne, Veličenstvo? Když je zlaté, nedají se do něj žádní červi. Ani neshnije. Tak proč ho nenechat, kde je?“ 

„A co když ho někdo ukradne?“

„Do zámku ani do zahrady se nikdo cizí nedostane a že by ho ukradl někdo z místních?“

„O jednom bych věděl,“ napadlo krále, ale neřekl nic. Mluvit nahlas o pochybnostech, které měl o kancléři, se mu nechtělo.

„A taky bychom se dověděli víc, co ta zlatá jablka umí. A proč jenom jedno zlaté jablíčko? Proč jich není víc? Může jich být víc? Mohli bychom vzít rouby a naroubovat je na další podnože? Takže byste pak měl těch jablíček víc?“

Král se kysele usmál: „To by se jistě líbilo kancléři. Nechal by jablíčka roztavit a dal by z nich razit dukáty. Jablečné dukáty. Asi by jim pak říkal jabčáky.“ Krále napadlo, že mu kancléř leží v žaludku víc, než si doposud myslel.

„Dobře, nech jablíčko na stromě. Že je tak malé, nikdo si ho nevšimne. A nikde o něm nevykládej. Nejen v šenku v podhradí, ale vůbec nikde. Rozumíš?“

Zahradník odpřisáhl naprostou mlčenlivost a král se vrátil na jednání královské rady. Do konce jednání chyběly tři body, takže kancléř znervózněl a hned si chystal náhradní plán, pokud by v případě vrchního výběrčího daní narazil. Kupodivu nenarazil. Král seděl na trůnu, ale duchem byl úplně jinde a výběr daňového „poradce“ tak proběhl k naprosté kancléřově spokojenosti.

Druhý den, zrovna když král snídal a společnost mu dělali jho tři synové, objevil se ve dveřích zahradník. Neříkal nic, ale výraz jeho tváře byl nade všechna slova.

„Jablíčko je pryč,“ řekl král, a nebyla to otázka, bylo to konstatování.

Zahradník jen němě přikývl.

„Jaké jablíčko?“ zeptal se nejstarší kralevic.

„Na jablůňce v zahradě bylo zlaté jablíčko,“ našel svůj hlas zahradník. „Ještě než jsem šel spát, tak tam bylo. A ráno bylo pryč.“

„To ho nejspíš někdo čmajznul,“ prohodil nejstarší kralevic a přidal si na talíř několik párečků podle nového vlašského receptu.

Král se trochu pozastavil nad slovníkem svého nejstaršího syna, ale než svůj údiv mohl vyjádřit nahlas, ozval se zahradník.

„Jablůňka ale mezitím nasadila na nový květ. Ten se už docela pěkně rozvinul. Všechno jde tak rychle, že asi nejde o nasátí zlata kořeny. Je mi to blbý, ale nejspíš fakt půjde o nějaký kouzla a čáry. Do večera počítám bude na jabloni nové jablko.“

„To by bylo nejlepší si na toho chmatáka počíhat, jestli se objeví znovu, a trochu mu rozhodit škorni,“ zamyslel se nejstarší kralevic. „Pak si to rozmyslí, krást cizí jablka! Vezmu halapartnu, teplý plášť, aby mi nebyla zima, a pohlídám tvé zlaté jablko, můj královský otče.“

Ráno se u snídaně už sešli všichni, nejstarší kralevic přišel poslední. Tvářil se dost nevěřícně. 

„Měl jsem to jablko stále před sebou, oka jsem nezamhouřil.“

Nejmladší kralevic se na okamžik zatvářil pochybovačně, znal bratrovu zálibu ve spánku. Díky ní mu unikla nejedna královská hostina. Zatímco všichni hodovali, on raději spal. 

„Oka jsem nezamhouřil, a přece je jablko pryč.“

„Asi na tebe použil jeden starý trik,“ řekl prostřední kralevic. „Ukazoval mi ho kdysi jeden eskamotér v podhradí. Trik je v tom, že se odvede tvoje pozornost a v té chvíli se rychlým pohybem ta věc sebere. Nejspíš ten chmaták odvedl tvou pozornost a pak hned to jablíčko čórnul.“

Král pochopil, co slovo „čórnul“ znamená, i když ho slyšel poprvé. 

Ve dveřích se objevil zahradník. „Je pryč,“ zašeptal. „ale je tam naštěstí nový květ, třeba do večera dozraje nové jablíčko.“ 

„Jestli tam do večera bude, půjdu ho hlídat já. Na mě si s těmi triky nikdo nepřijde. Hlavní je nenechat si odvést pozornost. A vezmu si svůj meč. A jak ten gauner sáhne po jablku, tak mu tu jeho chmatáckou ruku hned useknu!“

„A nezapomeň si vzít teplý plášť. Noci jsou teď dost chladné,“ radil nejstarší kralevic.

Ráno byli na snídani v hodovní síni už všichni, jen prostřední kralevic chyběl. Nejstarší se už chtěl pustit do jídla, ale král ho zarazil. V tom vešel prostřední z bratrů a nevěřícně kroutil hlavou. 

„V jednu chvíli se rozhoupaly větve ořešáku, toho, co jsi nechal, otče, dovézt z Vlach. Hned mi bylo jasné, o co jde. Tak se kouknu po tom jabku, nenechám je přece, aby odvedli mou pozornost. Jabko je na svém místě. Pak zas se cosi hnulo v rybízu. Tak hned juknu na jabko, na mě si nepřijdou. Jabko tam pořád je. A pak cosi v angreštu. Pořád to na mě zkoušeli, a já se nedal. Pak jsem se rozhodl, že převezmu iniciativu. Zavřu oči a budu se tvářit, že spím. A jakmile se pokusí o to jabko, otevřu oči, vytáhnu meč a sek! Můj plán neměl chybu, to musíte uznat. Akorát jak jsem otevřel oči, bylo jabko pryč.“

Do jídelny se víc vplížil, než vešel zahradník. „Jablíčko je pryč, ale je tam nový květ, do večera by tam mohlo být nové jablíčko.“

„Já ho pohlídám, aby se neztratilo. Vezmu si kuši, ta se bude hodit,“ vstal od stolu nejmladší kralevic. A když zavíral dveře, významně pohlédl na své bratry: „Já neusnu.“

„Neusnu, neusnu, ale jak to udělat?“ brblal v duchu. „Ježčí kůže." Oblíbený protispánkový trumf jeho dědečka. U něj však moc nefungoval, přesněji vůbec. Ježčí bodliny ho mohly píchat, ale on spal jak batole. Ráno měl ruce plné krvavých teček, ale ve spaní mu ty bodliny ani v nejmenším nezabránily. Taky by mohl chodit. Chodit bez zastavení. Možná by to šlo, ale raději  na to nespoléhat. Pak ho to napadlo. Eliška. Lazebnice Eliška. Když byla s ním, byla jistota, že do rána oka nezamhouří. 

„V zahradě? Pod širým nebem? Pod hvězdičkami? A dnes bude úplněk. To je úžasně romantické,“ zasnila se Eliška, když jí nejmladší kralevic navrhl, aby strávili nadcházející noc spolu. „A nebylo by to lepší v komůrce? Tam nebude taková zima.“

„Ne, ne,“ rozhodně zavrtěl hlavou kralevic.

„V komůrce bych si mohla sundat košilku. Ale do zahrady abych si vzala beraní kožich,“ zamračila se Eliška.

 Kralevic zůstal neoblomný. Když se večer sešli v zahradě u jablůňky, princ měl na sobě teplý plášť, a lazebnice Eliška přišla ve ohlášeném beraním kožichu. Tvářila se otráveně a ostentativně mlčela. Kralevic se usmíval a mlčel taky. Slunce pomalu mizelo za obzorem. Elišku už mlčení zmáhalo. Nebyla na něco takového zvyklá. Nakonec tak dlouhé mlčení nevydržela.

„Ty… A co kdybych si ten kožich sundala? Položila bych ho na zem a my bychom si na něj mohli lehnout. To by bylo moc romantické.“

„Noc je studená a mohla by ses pak nachladit.“

„Kdybys mě vzal k sobě pod plášť, tak by mi zima nebyla,“ zatvářila se nevinně Eliška.

Kralevic zaváhal. A to už Eliška shodila ze sebe huňatý kožich a rozprostřela ho po zemi. Rukou vybídla kralevice, aby se na něj položil. Kralevic se opatrně posadil na kraj kožichu.  Eliška hned vedle něj.                                                                                                                                      

„Je mi zima,“ zakňourala Eliška. „Schovej mě u sebe pod svůj plášť.“ Ani se nezeptala a už se tiskla ke kralevici a zahrabávala se do jeho pláště. 

„A pusinku mi nedáš?“ našpulila rty Eliška.

„Tak dobře,“ přikývl kralevic a lehce políbil Elišku na tvář.

„Jenom jednou? A jenom na tvář?“ divila se Eliška. „To snad abych se vrátila do své komůrky.“

Kralevic jen vzdychl. Eliška se rozesmála a strčila do kralevice. Ten to nečekal a svalil se na záda. Eliška hned za ním. 

„Tak ti musím dát pusinku já. Třeba si pak dáš říct,“ zasmála se tichým smíchem Eliška. Pomalu se blížila svými plnými rty ke rtům kralevicovým a spokojeně se umívala. Uvidíme, kdo vyhraje. Už už to vypadalo, že kralevice políbí, když v tom kralevic vyskočil na nohy.

„Co je?“ zanaříkala Eliška rozmrzele.

Ale to již kralevic natahoval ruku po samostřílu. Eliška se otočila a v tom to uviděla také. Na jablůňku usedal pták a chystal se sezobnout cosi, co vypadalo jako malé zlaté jablíčko. Ale jaký pták to byl. Snad to bylo světlem měsíce, ale ten nádherný pták vypadal, jako by mu peří hořelo. Kam dopadalo měsíční světlo, bylo peří zářivě žluté, ve stínu pak přecházelo do růžova. Eliška úlekem vyjekla. Pták to zaslechl, nechal zlaté jablíčko na pokoji a vznesl se do vzduchu. Kralevic rychle zvedl kuši a bez velkého míření vystřelil. Šipka měla dobrý směr. Ohnivě zbarvený pták ji však zahlédl a stihl uhnout trochu doleva. Šipka mu zasáhla pravé křídlo a vyrazila z něj péro. Křídlo samotné však zřejmě neporanila. Pták rozzlobeně zakrákoral a než stačil kralevic založit novu šipku a napnout tětivu, byl pryč.

Ráno ještě před snídaní sešel král dolů do zahrady. U jabloně narazil na zahradníka, který si pozorně prohlížel drobné zlaté jablíčko. V ruce držel nit a měřil s ní jeho obvod.

„Stejně velké nebo spíš malé jako včera,“ hlásil králi. „Ani stopa po násilí.“

„Zdá se, že ten střapatý kluk už není kluk a jablíčko uhlídal,“ usmál se hrdě král a odešel na snídani. Už tam na něj čekali všichni tři synové. Nejvíc samozřejmě ten nejmladší. Vylíčil otci poměrně přesně události z minulé noci. O lazebnici Elišce však nepadlo ani slovo. Oba starší bratři vypadali poněkud rozmrzele. Zato král jen zářil. Pak nejmladší kralevic položil na stůl péro z ohnivého ptáka. Bratrům poklesla čelist a v očích se jim objevila závist. Nebo to byl vztek? Možná obojí dohromady. Zato otec zajásal.     

„To je z toho ptáka?“ křičel nadšeně. „Úžasné. Úžasné.“ Pak si detailně prohlédl péro. „To vypadá, jako by ty háčky byly opravdu ze zlata. Zavolejte zahradníka.“

Když zahradník přišel, začal se hned omlouvat. V ptácích se on nevyzná. Jeho otec býval proslulý ptáčník on ne. Od táty kdysi slyšel o ptáku Ohnivákovi. A když se tak dívá na to péro, nejspíš bude z ptáka Ohniváka. Král poděkoval zahradníkovi a propustil ho.

„Není mně pět, abych musel mít všechno, co uvidím,“ povzdechl si král tiše, když osaměli. „Ale kdybych to ptáka Ohniváka měl… Dal bych klidně rok života, jen abych ho měl. Ale nemůžu být jak rozmazlené děcko. Ne.“

Král se úporně bránil své touze po ptáku Ohniváku, ale nebylo mu to nic platné. Vlasy mu zešedivěly mnohem víc, na váze ztratil dobrých deset liber, záda se mu ohnula. Byl na něj dost žalostný pohled. Nakonec dal na radu královského felčara a dal si svolat své syny.

„Vidíte, jak vypadám? Vidíte, jak vypadám?“ div, že nekvílel, když přišli. „Bráním se tomu. Ale je to silnější než já. Kdo z vás mi přenese ptáka Ohniváka, bude mým nástupcem.“

„A půl království hned po doručení Ohniváka?“ zeptal se nejstarší kralevic.

„A proč ne,“ nenechal se zaskočit král. „Ale co nejdřív se vydejte na cestu. Nebo se toho Ohniváka nedožiju.“

Královští synové si zabalili nějaký proviant, z královské pokladnice vzali něco na útratu, každý dostal z královské stáje dobrého koně a ze zbrojnice meč z damašské oceli. A pak vyjeli. Nejprve jeli všichni společně. Pak však přijeli do lesa ke křižovatce dvou cest. Dál tedy mohli jet každý jinou cestou. A nestarší kralevic to hned navrhl. 

„Při svém pátrání po Ohnivákovi tak pokryjeme mnohem větší území a budeme mít mnohem větší naději na úspěch,“ poučil své bratry. Ti souhlasili.

„Tak kdo se vydá kudy?“ pasoval sám sebe nejstarší kralevic do role hlavního organizátora výpravy.     

 „Jeďte každý po cestě, kterou si vyberete, já pojedu po té, co zbude,“ skoro omluvně prohodil nejmladší bratr.

Nejstarší bratr si jen posměšně odfrkl nad takovým pasivním přístupem.  Pak se hrdě rozhlédl, pečlivě si prohlédl všechny cesty, kam jen dohlédl, a pak energicky ukázal na cestu vedoucí vlevo.

Prostřední bratr se podíval na obě cesty, ze kterých si měl vybrat a zatvářil se podezřívavě. Pak chvíli jako by přemýšlel. Nato zvedl hlavu a kývl směrem na cestu prostřední. Nemladší bratr se usmál, zbyla na něj cesta vedoucí vpravo.

„Tak do sedel, bratři,“ pokynul dvorských gestem nejstarší kralevic. Sám elegantně naskočil na svého koně a rozjel se po vybrané cestě.

„Počkej přece, to není všechno,“ zakřičel prostřední bratr. Zřejmě se mu nechtělo přenechat bratru jen tak vůdcovství celé výpravy.

Nejstarší bratr se nespokojeně vrátil na křižovatku. „O co jde?“

„Bylo by dobré, kdybychom si tady vzájemně pro sebe nechali vzkaz, aby druzí věděli, jak se komu vede.“

„O tom jsem taky slyšel,“ přikývl nejmladší kralevic. „Zabodneme své nože tady do stromu a podle toho se pak pozná, jak se komu daří.“

Prostřední bratr se posupně zasmál. „Kolik máš nožů? Jeden? Stejně jako já. A nevím jak ty, ale já ten svůj potřebuji. A do žádného zatraceného stromu ho zabodávat nebudu.  Ne snad, že by mi záleželo, co to udělá se stromem, ale něčím si musím ukrojit kus masa nebo slaniny.“

„Tak jak to chceš udělat?“ zamračil se nejstarší bratr. Dost ho hnětlo, že bratrovo počínání jako by podkopávalo jeho vůdcovskou roli.

„Jednoduše,“ zatvářil se nonšalantně prostřední bratr. „Zapíchneme do země prut a podle toho, jestli se uchytí a vyrazí, poznáme, jak se komu vede.“

„Pro mě za mě,“ mávl rukou nejstarší bratr. Usekl ze stromu větvičku a zarazil ji do země. Pak znovu vyskočil na koně a vyrazil tryskem vpřed po své cestě. I oba mladší bratři usekli svou větvičku a skoro obřadně ji zarazili do země. Prostřední bratr se dal hned na to do cvalu. Nejmladší kralevic osaměl. Chvíli hleděl na svou větvičku, pak rozepjal poklopec a skropil její okolí životodárnou tekutinou. Pak nasedl na koně a dal se klusem pravou cestou.

Nejstarší z bratrů byl velmi spokojený, jak svým bratrům předvedl svou rozhodnost. Jako příští a nezpochybnitelný vladař ji bude samozřejmě potřebovat. Obzvláště, pokud by ho chtěl jako příštího vladaře někdo zpochybnit. Přešel z trysku do cvalu, pak do klusu. Pak si řekl, že toho bylo zatím dost. Zastavil a slezl z koně. Čas oběda. Rozbalil svůj ranec a hned, jako by ji přivábila vůně jídla, objevila se u něj liška. 

„Jedeš, potvoro,“ zařval kralevic. „Ty máš určitě vzteklinu!“

„Nemám vzteklinu, zato mám hlad,“ řekla liška.

 Kralevice mluvící liška neobměkčila. Sáhnul po kuši a fuííí! Mířil dobře. Ale i když střela směřovala lišce přímo mezi světla, liška najednou zmizela. Kralevic rozzlobeně zakroutil hlavou a pustil se do jídla.

Prostřední kralevic chvíli spokojeně cválal po své cestě. Pak se podezřívavě rozhlédl. Nejsou tady nikde loupežníci? V prachu cesty neviděl žádné stopy. Snad je tady bezpečno. Zastavil a seskočil s koně. Nechal ho, ať se napase, a sám se pustil do vybalování jídla. A už tu byla liška.

„Jedeš, potvoro,“ zasyčel podezřívavě kralevic. „Jsi nějaká krotká. Jestlipak nemáš vzteklinu?“

„Nemám vzteklinu, zato mám hlad,“ řekla liška.

„Tak ty máš hlad,“ opáčil kralevic. Kuše byla daleko. Tak vzal první šutr, co mu padl pod ruku a mrštil jím po lišce. Dobře mířená rána směřovala lišce přímo na hlavu. Ale dřív, než kámen dopadl, liška najednou jako by zmizela. „To byl asi nějaký trik,“ napadlo kralevice, ale pak pustil lišku z hlavy a dal se hltavě do jídla.

Nejmladší kralevic klusal po své cestě a trochu se cítil provinile. Je vlastně na výpravě za ptákem Ohnivákem, ale jede si přírodou, nad hlavou mu svítí sluníčko, kolem poletují motýli, zpívají ptáci a louka je celá strakatá rozkvetlými květinami. Taková krása. Skoro je škoda marnit čas hledáním nějakého Ohniváka. Ale úkol je úkol. A ten nepočká. Nejdřív by se však měl najíst. Kralevic seskočil s koně a nechal ho volně pást. Pak rozbalil tlumok. A hned tu byla liška.

„A safra, ty máš určitě vzteklinu,“ staral se kralevic.

„Žádnou vzteklinu, zato mám pořádný hlad!“

„Mluvící liška? Ještě lepší,“ pousmál se kralevic.

„Nejen to, já mám dokonce i jméno. Jmenuji se liška Ryška,“ zatvářila se mírumilovně liška.

„Když máš dokonce i jméno, tak to tě nemůžu nechat hladovět. Tady máš kus sušeného hovězího,“ pozval lišku k tabuli kralevic.

„Kuřátko by nebylo?“ ošila se liška.

„Jez, co ti dají, odpovídej, když se ptají. Aspoň tak to říkávala moje chůva,“ zatvářil se přísně kralevic.

Liška vzdychla anebo to aspoň tak vypadalo, jako by vzdychla, a pustila se do sušeného hovězího.

„Máš dost?“ zůstal kralevic v roli pozorného hostitele.

„Ano, děkuji. Tak skvělé sušené hovězí jsem už dlouho neměla,“ poděkovala vybraně liška Ryška. „Jakpak se ti odvděčím?“

„Dobrá otázka,“ usmál se kralevic.

„Ale já se ti opravdu můžu odvděčit,“ řekla skoro dotčeně liška Ryška.

„Opravdu? Ale kde najít ptáka Ohniváka, to asi nevíš, co?“

„Nic těžšího po mně nechceš?“ dal najevo svou převahu liška Ryška.

„Počkej, Ryško, neděláš si legraci?“

„Když uděláš, co ti řeknu, do několika dnů bude pták Ohnivák tvůj.“

Kralevic se pořád tvářil dost nedůvěřivě. Pak přece jen sbalil tlumok a vsedl na koně. Liška se rozběhla a jízdní kralevic za ní. To byla jízda. Kralevic se nestačil divit. Vypadalo to, jako by liška Ryška svým ocasem zametala hory a plnila doly. Kralevic chápal, že tohle je sotva možné. Nejspíš je tady nějaká tektonická porucha, a právě tady probíhá větší zemětřesení. Když však přijeli k široké řece a liška jedním mávnutí ocasu na ní vybudovala most o pěti pilířích, napadlo kralevice, že tohle by asi zemětřesení nedokázalo. Přejel most a na obzoru uviděl do červena se lesknoucí zámek. Přijeli blíž a kralevic pochopil: zámek byl celý z mědi.

„Pták Ohnivák je v tomhle zámku,“ prozradila kralevici liška Ryška. „U vchodu jsou stráže. Teď je slunce ještě dost nízko, raději počkej, až bude poledne. Co budou stráže dělat v poledne? Budou mít právě po obědě a budou spát. Dovnitř se proto dostaneš bez problémů. A teď pozor. Jak tam vejdeš, hned nalevo jsou tři voliéry. V první je dvanáct černých ptáků ve zlatých klecích. Ve druhé je dvanáct zlatých ptáků v dřevěných klecích. Ve třetí voliéře sedí na bidýlku jediný pták. Je to pták Ohnivák. Dole na zemi stojí dvě klece. Jedna je zlatá, druhá dřevěná. Ty vezmeš Ohniváka, dáš ho do dřevěné klece a vrátíš se sem.“

Kralevic se vydal do zámku. U brány chrápali dva zbrojnoši, mastné huby se jim jen leskly. Kralevic vešel dovnitř. Nakoukl do první voliéry, bylo to přesně, jak popsala liška Ryška. Stejně tak ve druhé. A ve třetí opravdu spal na bidýlku pták Ohnivák. Kralevic si z osudné noci zhruba pamatoval, jak Ohnivák vypadá. Jenže tehdy ho viděl jen v měsíčním světle. A teď v plném slunci to bylo něco úplně jiného! Kralevic okouzleně pozoroval ptáka a málem se neodvažoval ani dýchat. Když se dost vynadíval, vzal do ruky dřevěnou klec.

„Možná by mě někdo mohl mít za snoba,“ napadlo kralevice, když otevíral dřevěnou klec. „Ale já nejsem snob. Zlatá klec by se možná hodila pro Ohniváka líp než dřevěná, ale nejsem snob, takže dřevěná je stejně dobrá jako zlatá. Já akorát strašně nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat. Detailní instrukce a nikde žádný prostor pro iniciativu nebo vlastní řešení. Já nejsem žádné kolečko v obrovském soukolí. Já jsem já. Jsem jedinec s vlastním názorem.“ 

 Kralevic odložil dřevěnou klec na zem a otevřel klec zlatou. Sotva do ní dal ptáka Ohniváka, ten se probudil a začal křičet. V sousedních voliérách se k němu přidali další ptáci a byl z toho takový kravál, že by to vzbudilo i mrtvého. Strážným u brány sice chvíli trvalo, než pochopili, o co jde, ale nakonec jim to přece jen došlo. Rozběhli se, halapartnami přirazili kralevice ke zdi, pak mu nasadili pouta. Když ho v medvědech přivedli ke králi, ten byl vzteky celý bledý.

„Ty zloději,“ křičel. „Jak ses mohl opovážit! Chtěl jsi mi ukrást ptáka Ohniváka! Za to přijdeš o hlavu!“

„Nejsem žádný zloděj,“ bránil se hrdě kralevic. „Tohle nebyla žádná krádež. To byla válečná kořist.“

Král se zamyslil a chvíli se snažil přijít na to, jaký je rozdíl mezi krádeží a válečnou kořistí. 

Kralevic pokračoval: „Ty sám přechováváš zloděje. Pták Ohnivák nám kradl zlatá jablka. Od poslední krádeže však s mým královským otcem nic není a prý ho uzdraví, jen když uslyší ptáka Ohniváka zpívat.“

„Takže ty chceš ptáka Ohniváka.“

„Ano.“

„A já ti ho mám dát zadarmo.“

„Zadarmo,“ kroutil se kralevic, „zadarmo ne. My jsme už zaplatili těmi ukradenými zlatými jablky. Takže jde o obchod.“

„Aha. A kde jsou ta zlatá jablka?“

„Jak to mám vědět, když si je odnesl pták Ohnivák?“

„Ani já o nich nevím. Říkáš obchod? Ale to je špatný obchod, když nic nenabízíš jako protihodnotu. Tak víš co? Já ti prodám ptáka Ohniváka. Ale ty mi musíš přivést koně Zlatohřiváka. Jasné? Odchod!“

Když se kralevic vypotácel ze zámku, liška už na něj čekala. 

„Tak kdepak se to zvrtlo? Nebylo ti náhodou málo Ohniváka v dřevěné kleci a nevzal jsi raději vhodnější zlatou?“ zahájila výslech liška Ryška.

„Do zlaté klece jsem ho dal, ale bylo to jinak. Já jsem prostě alergický, když mi někdo něco nařizuje. Nemůžeš se chovat míň paternalisticky?“ bránil se kralevic.

„Aha,“ zakroutila hlavou liška Ryška. „To je ta dnešní výchova. A jak se vrátíš domů bez Ohniváka?“

„Ještě není všemu konec, ještě je naděje,“ zkusil obměkčit lišku Ryšku kralevic. „Dostanu ho, když přivedu koně Zlatohřiváka.“

Liška se zatvářila pobaveně: „A jak se k němu dostaneš?“

„Napadlo mě, že když jsi věděla, kde se dá najít pták Ohnivák, tak snad budeš i vědět, kam pro koně Zlatohřiváka.“

Liška se rozesmála, i když v jejím provedení to znělo spíš jako štěkot. „A jako že bych tě tam i zavedla, co? Tak poslouchej, já měla tehdy takový hlad, že bych sežrala hřebíky, nejen to hrozné sušené hovězí. A já určitě nezapomínám, když mi někdo pomůže. Tak do sedla a jedeme.“

A tak jeli a jeli a liška zas ocasem smetala hory a plnila doly. Vlastně to bylo takové menší zemětřesení, i když způsobené nikoliv tektonickým posunem ale obyčejným liščím ocasem. Vlastně neobyčejným liščím ocasem. Zatraceně neobyčejným. A v tom už byli u stříbrného zámku.

„V tomhle zámku chovají koně Zlatohřiváka,“ řekla liška Ryška jakoby nic.

„Opravdu? Co mám udělat? Poslechnu tě na slovo!“

„Nejdřív počkej, až slunko vystoupí výš na obloze. A až bude poledne, jdi do zámku. I tady si dají stráže rády po obědě dvacet. Stáje jsou hned, jak tam vejdeš, napravo. V první stáji najdeš dvanáct vraných koní se zlatými uzdami. Ve druhé pak dvanáct bílých koní s černými uzdami. Ve třetí je jenom kůň Zlatohřivák. U žlabu a bez uzdy. Na stěně visí dvě: zlatá a kožená. Ty vezmeš tu koženou, nasadíš ji Zlatohřivákovi a vrátíš se sem. Jasné?“

Kralevic přikývl a v duchu si opakoval: „Koženou. Koženou. Nejlepší je kožená.“

Když přišel k bráně a podíval se na chrápající strážné, bůhvíproč ho napadlo: „Ale ani zlatá není k zahození.“

Když strčil hlavu do dveří od první stáje a uviděl dvanáct černých koní, prolétla mu hlavou myšlenka, snad to mohla být i písnička, kdyby jí nechyběla melodie: „Řada koní, řada koní honí se dokola.“

Když strčil hlavu do dveří od druhé stáje a uviděl dvanáct bílých koní, prolétla mu hlavou myšlenka, snad to mohla být i písnička, kdyby jí nechyběla melodie: „Chtěl bych jak divoký kůň běžet, běžet, nemyslet na návrat.“ 

Pak strčil hlavu do třetích dveří. Uvnitř stál kůň Zlatohřivák bez uzdy a žral něco ze žlabu. Oves to nebyl, že by oheň?

„To sotva,“ napadlo kralevice. Ale i tak se nemohl na koně Zlatohřiváka vynadívat. Koním rozuměl a jeho vlastního hřebce obdivovali doma všichni koňští handlíři. Ale Zlatohřivák? Ten byl kategorie sám pro sebe. Čas však běžel neúprosně, a tak kralevic vykročil pro uzdu. Sundal ze zdi koženou a nasadil ji koni Zlatohřivákovi. Ten stál jako beránek.

„Nejlepší je kožená,“ napadlo kralevice. „Tu má naše Božena.“

Kralevic se zamračil, skoro strhl Zlatohřivákovi koženou uzdu a hodil ji na zem. Pak vzal tu zlatou a natáhl mu ji přes hlavu. Kůň Zlatohřivák se hned začal vzpínat a řičet. Okamžitě se k němu přidali koně z vedlejších stájí. Přiběhly stráže a kralevic se bez odporu nechal spoutat. Pak ho přivedli před krále.

„Ty zloději,“ třásl se spravedlivým rozhořčením král. 

„Poslužte si, Veličenstvo. Nadávejte mi do zlodějů. Necítím se jako zloděj, i když vy to nejspíš tak nevidíte. Ale já nemohl jinak. Abych mohl domů odnést ptáka Ohniváka, musel jsem přivést výměnou koně Zlatohřiváka. Copak vy byste mi ho prodal?“

„To se ví, že ne!“ rozchechtal se král nad takovým bláznivým nápadem. 

„Tak vidíte,“ vzdychl kralevic.

Král se však zarazil: „Víš ty co? Já ti toho koně Zlatohřiváka dám.“ Chvíli se pásl na kralevicově zmatku a pak pokračoval: „Dám. Ale ty mi musíš přivést pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku. Odchod!“

Když se kralevic vypotácel ze stříbrného zámku, liška už na něj čekala. 

„Tak kdepak se to zvrtlo tentokrát? Nebylo ti náhodou málo mít koně Zlatohřiváka s koženou uzdou a nevzal jsi pro něj raději zlatou?“ mračila se liška Ryška.

„Jak to víš?“ podivil se kralevic. „Dal jsem mu nakonec zlatou uzdu a zlatou ohlávku. Ale já mu přece nejdřív nasadil tu koženou a všechno bylo v pořádku a mohli jsme jít. Jenže pak jsem mu ji sundal, ale kdybys mě zabila, tak nevím proč. Nasadil jsem mu tu zlatou a už to bylo.“

„Tos tomu teda dal,“ nevěřícně kroutila hlavou liška Ryška.

„Ale ještě není všechno ztracené,“ vykřikl kralevic. „Dostanu koně Zlatohřiváka, když přivedu králi pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku!“

„Opravdu?“ usmála se liška Ryška. „Takže ty přivedeš králi pannu Zlatovlásku, ten ti za ní dá koně Zlatohřiváka a za toho potom dostaneš ptáka Ohniváka, kterého si potom odvezeš domů. Je to tak? A nepřipomíná ti to něco?“

„Co by mi to mělo připomínat?“

„Pohádku o kohoutkovi a slepičce,“ zlostně vyprskla liška Ryška.

„Odpusť mi, liško Ryško. Odpusť mi a pomoz mi ještě jednou. Prosím.“

Liška Ryška se tvářila hodně dlouho odmítavě. Nakonec vzdychla: „Dobře. Ale naposledy. Jestli to ještě jednou pokazíš, s mou pomocí už potom nepočítej. Jasné? Tak nasedat!“

A znovu vedla liška Ryška kralevice a ocasem mu dělala cestu. Protože se však jelo hodně podél dolního toku jakési řeky, neměla s tím tentokrát liška Ryška tolik práce. Vlastně jen pár mostů.

Když přijeli ke zlatému zámku, povídá liška Ryška: „Tady bydlí mořská královna. Má tři dcery a nejmladší z nich je Zlatovláska.“

„Nejmladší?“ zapochyboval kralevic. „Není náhodou až moc mladá?“

„To já neumím posoudit, ale zlaté vlasy má pouze ona. Takže pokud máš přivést Zlatovlásku, na věk se neohlížej.“

„A jak ji poznám?“

„Normálně bych ti řekla, ať si vybereš tu, co je nejprostěji oblečena, co nemá žádné prstýnky na ruce, žádné vyšívání, nic. Po zkušenosti s tebou však si myslím, že asi bude nejlepší ti říct, ať si vybereš podle svého nejlepšího rozumu. Nic ti nenařizuji, neporoučím, nerozkazuji. Měl bys však vědět, že ta nejstarší dcera, i když je pořád krásná, je už přece jen trochu starší, vlastně už je to taková stará panna. Jestli je ještě panna, to jistě nevím, ale že je stará, na to můžeš vzít jed. Samozřejmě ji královna ráno namaže obličej všelijakými mastičkami, takže to nepoznáš. Když ji uvidíš, bude příst. Bude příst zlatou nit. Co je to zlatá nit?“

„Zlatá nit?“ podivil se kralevic. „To bude spíš zlatý drát, ne?“

„Správně. A dovedeš si představit, co to dělá s prsty, takový ostrý zlatý drát? Ten zlatý drát se ti nejspíš bude hodně zamlouvat. Ale kdybys měl pocit, že se ti zamlouvá až moc, tak se pořádně podívej na její prsty. Bude je mít do krvava rozdřené. Jestli ti tohle nebude stačit, tak ti opravdu není pomoci.“

„A ta druhá?“

„Ta prostřední je taky velice krásná, a dokonce ani není ještě tak moc stará. Pro postaršího krále by pořád mohla být dobrá partie. Ale tvoje zadání je Zlatovláska, že? Tak to není její případ. Ona bude zase příst stříbrnou nit.“

„Aha, vlastně stříbrný drát, že? A prsty taky rozdřené krve, je to tak?“ 

„Výborně, děláš pokroky. A prsty rozedřené stříbrnou nití nevypadají o nic líp než prsty rozedřené nití zlatou.“

„A Zlatovláska?“

 „Ta je samozřejmě taky krásná, hlava pochopitelně stejně jako sestry ovázaná šátkem, aby nebylo vidět vlasy. Šátek bez vyšívání, nejspíš na hlavě žádná korunka. Šaty bez ozdob, možná je královna vylepší i nějakými záplatami. Ale možná se spokojí jen s nějakými pořádně sepranými šaty. Sotva se ti budou líbit, ale jak jsem řekla, rozhodnutí je jen a jen na tobě, já ti nic přikazovat nebudu.“

„A vřeteno?“

„Len, čistý len. A ruce bez záděru, bez jediné bolístky. To by se ti naopak líbit mohlo. Ještě něco? Dobře. Teď víš všechno, co potřebuješ, a můžeš se sám svobodně rozhodnout. Hodně štěstí.“

Když kralevic vešel do zámku, mořská královna ho přivítala vlídně a přátelsky. Při velkorysém pohoštění kralevic vylíčil, proč přišel. Královna ho tedy zavedla do sousední komnaty, kde seděly tři přadleny, oči soustředěné na práci. První z nich měla na sobě šaty ani ne tak bohatě zdobené, jako především perfektně střižené a skvěle padnoucí. Zlaté vyšívání uměřené. Vlasy schované pod šátkem, na hlavě žádná korunka, jak by se dalo čekat. V ruce zlaté vřeteno. A když se kralevic podíval na přadleniny ruce, bylo mu jí upřímně líto. Tolik oděrek a drobných ranek se hned tak nevidí ani u podruhyň u nich doma v podhradí.

Druhá přadlena byla oblečena poněkud méně nápadně a s menším vkusem než přadlena první. Vyšívání na šatech nechybělo, i když na rozdíl od zlaté přadleny to bylo vyšívání stříbrné. V ruce stříbrné vřeteno. A když se kralevic podíval na její ruce, měl chuť vzít královnu pod krk. Takhle se zachází s vlastními dcerami?    

Třetí přadlena měla také hlavu v utaženém šátku. Žádné vyšívání, žádné ozdoby. Záplaty, které předpověděla liška Ryška, nebylo nikde vidět. Ale samotné šaty byly, no, jak to říct, jako kdyby přadlenu oblékli do neforemného pytle. Naprosto bez tvaru a špatně padnoucí. V ruce bílé vřeteno a prsty jak, jak… Kralevic nevěděl, k čemu by její prsty přirovnal. Jen si byl jistý, že by je nejraději hned políbil.

„Tuhle mi dej!“

„Podívejme,“ řekla zamyšleně královna. „Tohle není z tvé hlavy.  Přijď zítra. Zítra se rozhodnu.“

Kralevic chtěl nejdřív protestovat, ale pak se podvolil a odešel. V noci nemohl usnout. Když se probudil, byla venku skoro ještě tma. Oblékl se a vyšel do zámecké zahrady. Najednou vedle něj stojí bílá panna v sepraných pytlovitých šatech.

„Jestli mě chceš poznat i dnes, dávej pozor, kolem které z nás bude lítat muška.“

A jen to dořekla, hned byla pryč.

Po poledni zavedla královna kralevice znovu do stejného pokoje. Tentokrát měly všechny dcery stejné šaty, stejné vyšívání, stejné doplňky. A ruce v rukavičkách. 

„Tak tady jsou mé dcery a je na tobě, jestli vybereš tu pravou. Ale aby to nebylo tak jednoduché, pokud vybereš špatně, přijdeš o hlavu. Rozumíš?“

„Odpusťte, Výsosti, ale včera jsem už tu pravou vybral.“ 

„A to říkal kdo? Jak víš, že jsi včera vybral tu pravou? Sundala snad některé z nich po tvé volbě šátek? Nesundala. Tak jak můžeš vědět, že jsi volil správně?“

„Prostě to vím, to se pozná. Splnil jsem podmínku a podle Vašich pravidel si ji mohu odvést s sebou.“

„Dnes jsou pravidla jiná.“

Ale to přece nejde měnit pravidla během hry!“

„Nejde? Tak si můžeš jít stěžovat do převoznické kanceláře na čtvrtém nádvoří,“ řekla mořská královna vlídně. „Ale pokud se ti nechce riskovat hlavu, můžeš beztrestně odstoupit a nic se ti nestane. Jsi pro?“

„Nebudu odstupovat. Najdu ji i podruhé.“

„Opravdu? Tak kterápak to je?“ usmála se mořská královna škodolibě. 

Kralevic se podíval na princezny. Všechny tři byly krásné, všechny vypadaly úplně stejně. Kralevic je vzal za ruce. Neprosákne někde přes rukavice krev? Kdepak. A v tom ji uslyšel. Malou zlatou mušku. Rozhlédl se a teď ji i uviděl. Muška poletovala kolem princezny na levé straně.

„Tuhle mi dej!“ prohlásil sebejistě kralevic.

 „Ne tak zhurta. Pravidla jsou moje. A já teď rozhodla, že zítra musíš splnit ještě jeden úkol, který ti dám. Když však neuspěješ, přijdeš o hlavu. Můžeš ovšem beztrestně ze soutěže odstoupit.“

„Zítra přijdu a splním Váš úkol,“ nenechal se zastrašit kralevic.

 „Co mě ráno čeká?“ lámal si hlavu kralevic. Hádal snad na všechno možné, ale královnin úkol ho ráno šokoval.

„Tady máš zlaté sítko a tady je jezero. Pokud do večera tím sítkem vybereš všechnu vodu z jezera, je princezna tvoje.“

 Kralevic se zamyslel. Především musí utěsnit sítko. Zapálil svíčku a voskem zakapal všechny díry v sítku. Nabral několikrát vodu do sítka, sítko těsnilo. Jenže kam má vylévat vodu, aby nenatekla zpět do jezera?  Vždycky poteče zpět. Najednou se vedle kralevice objevila Zlatovláska. Neměla hlavu ovázanou šátkem a moc jí to slušelo. 

„Proč jsi smutný?“

„Víš, co mi tvoje matka dala za úkol? To se nedá splnit. Sítko jsem ucpal, ale kam mám vylívat vodu, aby nenatekla zpět?“

Zlatovláska se usmála, vzala sítko a hodila ho doprostřed jezera. Vtom okamžiku jako by voda v jezeře začala vřít. Z jezera začala stoupat pára. Nebo to byla mlha? Husté mraky se valily z jezera ven. Ve chvilce nebylo vidět na krok. Tu zaslechne kralevic koňský dupot. Ohlédne se a ona je to liška Ryška a za ní jeho kůň.

 „Nasedej, nasedej! Zlatovlásku před sebe a jedeme!“

Kralevic neměl čas přemýšlet o svém vztahu k příkazům. Posadil Zlatovlásku dopředu, vyskočil za ní a už cválali pryč. Liška Ryška za nimi a ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory, všechno tam bylo zase jako dřív. Když se přiblížili ke stříbrnému zámku, dovolil kralevic, aby jeho kůň zvolnil.

„Zvítězil jsi, viď?“ usmívala se liška Ryška. „Vezeš Zlatovlásku a ve stříbrném zámku za ni dostaneš koně Zlatohřiváka. Přesně, jak sis přál.“

Kralevic se jen otočil k lišce Ryšce a zhluboka, hodně zhluboka vzdychl.

„Copak? Nebo máš snad se Zlatovláskou jiné úmysly?“ dobírala si kralevice teď už zjevně liška Ryška.

„Prosím, neposmívej se mi,“ zaprosil kralevic.

„A co kdybych ti zkusila pomoct?“

„A jak prosím tě?“

„Jak?“ zasmála se liška Ryška. Znělo to jako psí štěkot, ale kralevic už věděl dobře, o co jde. Liška přeskočila pařez, udělala dvojité salto a už tu byla místo lišky druhá zlatovlasá panna.

„Zlatovláska teď tady bude muset na nás počkat. Nebojíš se sama v lese?“ 

„Trochu,“ připustila Zlatovláska. „Ale já to vydržím.“

„To je dobře. A ty mě dovezeš do stříbrného zámku,“ obrátila se liška Ryška ke kralevici, „a král ti za mě dá koně Zlatohřiváka. Jakmile ho budeš mít, vrátíš se pro Zlatovlásku a pak ujíždějte, co to půjde.“

Král byl přímo nadšený, když uviděl Zlatovlásku a hned rozkázal, aby kralevici vydali koně Zlatohřiváka i s tou zlatou uzdou. Pak hned přikázal zavřít bránu, co kdyby si to kralevic náhodou rozmyslel. A hned svolal všechny pány na zásnubní hostinu. A tak všichni jedli a pili, král se ukázal jako skutečný grand. Když byli v nejlepším, povídá král: „Na tomto zámku snad ještě nikdy taková krasavice nevládla. To je panečku nevěsta!“

A tu jeden pán, který už toho vypil o trochu víc než ostatní, škytl a povídá: „Krásná to vona teda je. Vo tym žádná. Takovó sme tu fakt eště neměli. Akorát si nésu moc jisté, esli se mi to nezdá. Ale přinde mi, jako by ta naša budócí královna měla liščí voči.“

Sotva to dořekl, byla ze zlatovlasé nevěsty liška Ryška. Vyskočila oknem a pelášila pryč. Vzhůru za kralevicem a už ocasem zase boří mosty, staví hory a vymetá doly. Když dohonila kralevice, byli už skoro u měděného zámku. Kralevic na svém koni, Zlatovláska na Zlatohřiváku. Oba jeli už jen krokem.

„Ale že vám to sluší,“ okomentovala výjev liška Ryška. „Toho koně Zlatohřiváka se budeš těžko vzdávat.“

„Povídej mi o tom,“ zasmušil se kralevic. „Zlatovláska na něm jede jako starý rajťák.“

„A co kdybychom…“ zamyslela se liška Ryška.

„Co?“ dychtivě vyhrkl kralevic.

Liška Ryška se zasmála, až to zaznělo jako psí štěkot. Pak přeskočila blízký pařez, udělala dvojité salto a najednou tu místo lišky Ryšky byl druhý kůň Zlatohřivák. Zlatovlásce nebylo třeba nic vysvětlovat. Uvázala pravého Zlatohřiváka ke stromu a sama si sedla na pařez. A kralevic vzal za uzdu nepravého Zlatohřiváka a vyjel k měděnému zámku.

Král z měděného zámku byl celý nadšený, když uviděl kralevice přivádět koně Zlatohřiváka. Ihned poručil přinést ptáka Ohniváka i se zlatou klecí a svého nového koně si hned odváděl do jízdárny. Kralevic se se svým koněm otočil a co nejrychleji, ale jen tak, aby to nevzbudilo podezření, se rozjel do lesíka za Zlatovláskou. Sotva k ní dojel, vzali to tryskem domů.

Mezitím král přikázal štolbovi osedlat koně Zlatohřiváka a pak si projel několik koleček kolem jízdárny. Nejprve chod, pak klus, pak cval na pravou a po osmičce zase na levou nohu. „Panečku, to je chod, on je to snad mimochodník, ani jsem si toho hned nevšiml,“ pochvaloval si král. Když seskočil, podal uzdu podkonímu a zálibně si koně prohlížel.

„Jak drží hlavu dole, a poslouchá na pohyb oči,“ pochvaloval si král.

„Ano Veličenstvo. To je pravda,“ soukal ze sebe podkoní. Jen se mi zdá, jako by ten kůň měl liščí ocas.“

Jen to dořekl, z koně byla najednou liška a honem branou z jízdárny ven. A co nejrychleji za kralevicem. A taky zpátky ke své staré liščí rutině: bourat mosty, vymetat doly, stavět hory, prostě zametat za sebou stopy. Kralevice se Zlatovláskou dohonila až u potoka, kde se s kralevicem potkali poprvé a kde spolu také poobědvali.

„Máš ptáka Ohniváka, toho jsem ti slíbila. Máš koně Zlatohřiváka a dokonce i Zlatovlásku. Tedy mnohem víc, než jsem ti za ten kus toho tuhého hovězího slíbila. Už mě nebudeš potřebovat, svůj slib jsem splnila. Jeď teď domů a nikde se nezastavuj,“ rozloučila se liška Ryška a zmizela v mlází. 

 Kralevic s klecí a ptákem Ohnivákem v ruce, vedle něj Zlatovláska na koni Zlatohřivákovi. V poklidu spolu klusali k domovu. Zatím to byl domov jen kralevicův, ale brzy bude i Zlatovlásčin. Když přijeli k rozcestí, kde se kralevic rozloučil s bratry, uviděli dvě suché větvičky a jeden vzrostlý strom.

„Zdá se, že ta moje větvička potřebuje pravidelně zalévat,“ usmál se kralevic a seskočil s koně. „Nejsi moc unavená, Zlatovlásko?“

„Jen trochu. Je tvůj hrad daleko? Víš, že se nemáme nikde zastavovat.“

„Vím, samozřejmě, že vím. Ale já už sotva vidím na oči. Tak jen na malou chvilku si tady odpočineme a pak pojedeme bez zastávky až k nám.“

Kralevic uvázal oba koně, pověsil klec na větev a lehl si do trávy. Zlatovláska nebyla zvyklá odmlouvat, a tak si váhavě lehla vedle kralevice. Za chvíli přišla dřímota na oba.

„To je načasování,“ zasmál se nejstarší kralevic, když na rozcestí divže nevrazil do svého o něco mladšího bratra. „Našel jsi něco?“

Prostřední kralevic jen zavrtěl hlavou. „A ty?“

„Taky nic. A hele, kdo to leží tady v trávě!“ přešel do šepotu nejstarší kralevic. Pak ukázal na pověšenou klec. Tiše pro sebe hvízdl.

Prostřední kralevic se neslyšně zasmál a ukázal na koně Zlatohřiváka a spící Zlatovlásku. Nejstaršímu kralevici se zlobou a závistí zúžily oči. Pak pohlédl na bratra a v očích měl vraždu. Prostřední kralevic mlčky přikývl. Oba tiše sesedli ze svých koní, tiše vytáhli meče a obstoupili svého spícího bratra. Pak nejstarší bratr kývl hlavou a oba vrazili své meče do těla na zemi. A pak ještě jednou. A pro jistotu ještě jednou. Zlatovláska se probudila a zděšeně vyskočila. Oba bratři na ni namířili své stále ještě zkrvavené meče.

„Krásná panno, sotva chceš skončit jako náš nebohý bratr, že? Kdepak je mu asi konec. Nejspíš ho v nějaké cizí zemi přepadli loupežníci a zabili, že?“ usmíval se prostřední kralevic. A tebe jsem já vysvobodil ze zajetí zlého černokněžníka a vezu si tě domů jako svou nevěstu. Je to tak?“

„Není,“ odporoval starší bratrovrah. „Já jsem starší, já ji vysvobodil. Ty si můžeš vzít koně Zlatohřiváka.“

„Ale co s ptákem Ohnivákem?“ usmíval se mladší bratrovrah. „Kdo ho přinese, ten dostane půl království a až otec zemře, připadne mu království celé. Už jsi zapomněl?“

„Tak ho dostanu já.“

„Takže ty dostaneš nevěstu, ptáka, a tedy i půl království a já jenom tady tu starou šunku i když se zlatou hřívou? Tak to tedy ne,“ rozhodně odmítl bratrovu nabídku mladší bratrovrah.

Starší bratrovrah významně zvedl meč. 

Ten mladší jen posměšně přimhouřil oko: „Při troše štěstí bys mohl mít nakonec všechno. A k tomu ovšem třeba useknuté ucho a do smrti bezvládnou pravou ruku. Já přece znám všechny tvoje triky a s mečem to taky docela dovedu. Takže i kdybys vyhrál, zaplatil bys za to docela dost vysokou cenu.“

Starší bratrovrah musel připustit, že na argumentech jeho bratra něco je. Rozhodil rukama a tvářil se, že přemýšlí. Zjevně ho však nic nenapadalo.

Jeho mladší bratr ho chvíli pobaveně sledoval.  Pak se usmál: „Nezapomněl jsi pergamen – kámen- nožice?“

Starší z bratrů se nejprve zatvářil podezřívavě. To bude zas nějaký chyták. Ale pak si vzpomněl, jak se kdysi jeho bratr smál, že při téhle hře každý hráč začne nožicemi, když natáhne tři prsty. Takže chytrý hráč sevře ruku v pěst: kámen ztupí nožice a vítězství je jeho. A přesně tohle jeho bratr udělá. Bude hrát kámen. Ale on není žádný hlupák. Nezvolí tradiční nožicový gambit, ale začne pergamenem a ten zabalí bratrův kámen. Usmál se a přikývl.

Mladší bratrovrah se zkoumavě podíval na bratra a přikývl i on. Bratři se postavili proti sobě. Ještě jednou si pohlédli do očí. 

„Ráz, dva, tři,“ odpočítal mladší bratrovrah a oba bratři třikrát máchli rukou a na tři ukázali svou volbu. 

Starší bratrovrah nemohl uvěřit svým očím. Byl si naprosto jist, že jeho bratr ukáže kámen. Jeho pergamen zabalí kámen a pták Ohnivák je jeho. Jenže bratr zvolil nožice. A ty stříhají pergamen. Prohrál. Starší bratrovrah sáhl po meči.

„Chceš se bít?“ zasmál se mladší bratrovrah a tasil také.

„Máš pravdu. Bylo by to… Jak to říkal otec? Pyrrhovo vítězství,“ šklebil se ten starší z bratrovrahů. „Pták Ohnivák je tedy tvůj, a tedy i půl království. Kdo bude vládnout celému království po smrti otce, to se ještě ukáže. Kůň Zlatohřivák je taky tvůj. Ale zlatovlasá panna je moje. Moje. A ne abys na ni zkoušel nějaké ty svoje triky. Takové ty svoje cukrblíky si nech od cesty a hodně rychle na ně zapomeň.“

Mladší královrah se spokojeně usmál. Byl si dobře vědom své převahy. Ta skrytá bratrova pohrůžka ho vůbec neděsila. Až bude on vládnout ve své polovině království, bude mít v rukou moc. Tedy především mocenské složky království. To se bude bratr divit. 

Ten se otočil ke Zlatovlásce a namířil na ni meč : „Milá zlatovlasá panno, teď už je vše jasné. Kdo tě vysvobodil z moci černokněžníka?“

Zlatovláska stála zaraženě a dívala se do země. Starší z bratrovrahů ji hrotem meče zvedl bradu, až jí samotný hrot udělal na krku důlek.

„Byl jsem to já, kdo tě vysvobodil?“ usmál se a hrotem meče prohloubil důlek na krku.

Zlatovláska nerozhodně a sotva znatelně přikývla.

„To je dobře, že jsme se domluvili po dobrém,“ usmál se spokojeně kralevic. „Můžeme se triumfálně vrátit domů.“

„Neměli bychom ho zahrabat?“ zapochyboval jeho bratr a ukázal na mrtvé tělo na zemi.

„O toho se postarají vrány a lišky, není třeba. Jedeme.“

Doma přinesli klec s ptákem Ohnivákem do otcovy komnaty. Otec chvíli čekal, jestli nezačne pták zpívat, ale nestalo se nic.

„Svého bratra jste nikde neviděli?“ zeptal se stísněně starý král.

„Nejspíš ho v nějaké cizí zemi přepadli loupežníci a zabili,“ mínil starší z obou kraleviců.

Chvíli bylo v komnatě ticho.

„Proč nezpívá?“ zeptal se král.

Bratři jen pokrčili rameny.

„Nejspíš je celý vystresovaný po cestě. Ale možná, že v časovém horizontu týdnů nebo dokonce dnů začne zpívat,“ řekl důležitě ten mladší a zaradoval se,  ja pěkně to řekl. „Podstatné ovšem je, jestli jsi nezapomněl na svůj slib s tou polovinou království.“

„Nezapomněl,“ zasmušil se král a snad i zalitoval, že něco takového slíbil.

Zlatovlásce přidělili bratři reprezentačně vybavenou komnatu s řadou služebných. Ale Zlatovláska jen seděla u okna a plakala. Nerozčesané vlasy jako by ztrácely lesk a Zlatovlásce to bylo zjevně jedno.

Kůň Zlatohřivák dostal pro sebe celou stáj. Mramorový žlab měl plný ovsa, ale on jen věšel hlavu a teskně ržál. 

V té době přilákal ke kralevicově mrtvole pach rozkládajícího se těla starou vránu s dvěma vráňaty. Už už by se daly do hodování, když v tom křoví něco zašustilo. Vrány poodlétly a v křoví se objevila liška. Váhavě přistoupila k mrtvému tělu, očichala ho, ale k překvapení vran přihlížejících z bezpečné vzdálenosti nechala tělo být a odběhla pryč. Vrány chvíli netrpělivě poskakovaly okolo. Pak jedno vráně vyskočilo na kralevicův hrudník a klovlo do něj. V tom vyskočil z houští liška a popadla vráně za křídlo.

„Krá, krá,“ zanaříkala stará vrána. „Pusť mou malou Krákalku. Ty přece vrány nelovíš.“

„Někdy ano. Když mám hlad, sežeru, na co přijdu.“

„Pusť ji, prosím. Odsloužím se ti, až to budeš potřebovat!“

„Opravdu? Jenže já to potřebuji teď. Když mi přineseš živou a mrtvou vodu, pustím tu tvou Krákalku.“

„A kde ji najdu?“

„Když poletíš bez zastávky na polední stranu, uvidíš pod sebou horkou zemi bez života, samý písek. Když poletíš dál, dostaneš se nakonec do země, kde je samý led, který nikdy neroztaje. Tam najdeš pramen s živou i mrtvou vodou. Přines mi je obě a já pustím tu tvou Krákalku.“

Trvalo víc než týden, než se vrána vrátila. Kralevicovo tělo už bylo cítit tak, že se k němu sbíhali mrchožrouti z celého okolí. Liška, samozřejmě že to byla liška Ryška, však nikoho z nich k mrtvému tělu nepustila. Ještě horší bylo udržet Krákalku pod kontrolou. Při asi třetím pokusu o útěk ji liška Ryška jednoduše zakousla a mrtvolku pohodila vedle mrtvého kralevice.

Vyčerpaná vrána se po týdenním zběsilém letu ztěžka snesla ke kralevicovu tělu. V zobáku měla dva rybí měchýřky naplněné bezbarvou tekutinou. V tom spatřila roztrhané tělo malé Krákalky.     

„Takhle ty plníš sliby?“ zakrákala nešťastně stará vrána.

„Plním. Je to opravdu živá a mrtvá voda? Ještě potřebuju něco…“, rozhlédla se liška Ryška kolem. Pak ji to napadlo. „Třeba skořápky z vajíček od tvých mladých.“

 Vrána snaživě přikývla a odletěla. Za chvíli byla zpět se skořápkami. Liška Ryška nabodla drápem jeden měchýřek a bezbarvou tekutinu naplnila vaječnou skořápku. Pak udělala totéž s druhým měchýřkem. Namočila dráp do levé skořápky a postříkala jim mrtvé vráně. Nestalo se nic. Liška Ryška překvapeně pohlédla na starou vránu. Ta jen zoufale zakrákala. Pak se liška Ryška rozesmála a znělo to jako psí štěkot. Namočila dráp tentokrát do pravé skořápky a znovu pokropila mrtvé vráně. Mrtvé vráně bylo v tom okamžiku celé a bez ran po liščím kousnutí. Liška Ryška tedy namočila dráp do pravé skořápky a postříkala Krákalku. Ta se ošila, zamával křídly a vznesla se do vzduchu. Stará vrána se hned pustila za ní a vmžiku byly všechny vrány pryč.

„To jsi mohla říct hned, která je živá a která mrtvá voda. Mohly jsme si ušetřit ten šok, že to snad nefunguje,“ volala liška Ryška za odlétající starou vránou.

Pak liška namočila dráp do pravé skořápky, teď už věděla, že je v ní mrtvá voda. Pokropila mrtvé kralevicovo tělo. V tom okamžiku zmizel nejen odporný puch rozkladu, ale i všechny rány z kralevicova těla. Liška Ryška namočil dráp do živé vody v levé skořápce a pocákala s ní kralevice. 

Kralevic se posadil a rozhlížel se nechápavě okolo sebe. „Kde je Zlatovláska? Kde je kůň Zlatohřivák? A kde je pták Ohnivák?“

„Neříkala jsem ti náhodou, aby ses nikde nezastavoval a jel přímo domů?“

„Ale já se zastavil jen na chviličku. Kratinkou chviličku.“

„Jenže ta tvoje kratinká chvilička úplně stačila tvým bratrům, aby ti udělali, co udělat chtěli. A tak jsem tě tady našla.“

„A ty myslíš, že oni pak odjeli k nám domů a tvářili se jako majitelé Ohniváka, Zlatohřiváka? A jeden z nich i jako Zlatovlásčin ženich?“

„Já u toho nebyla. Ale nejspíš ano.“ Pak se zamyslela. „Ty tvoje hadry už vůbec nevypadají, jako bys byl kralevic. S tím žádná mrtvá nebo živá voda nic neudělá. Jako kralevic se teď vrátit nemůžeš. Ale když se necháš najmout do služby, můžeš okouknout, jak to tam u vás vypadá a podle toho se zařídit. Tak hodně štěstí. Rady ti žádné dávat nebudu, stejně bys mě neposlechl.“

 Když se kralevic přihlásil v zámku o práci, nikdo ho nepoznal. Dali ho ke koním, do ruky vidle, prý aby kydal hnůj.  Prošel několik stájí a tu uviděl u žlabu Zlatohřiváka. Zastavil a povzdechl. Za ním se ozvalo: „Takovej krásnej kůň a nikdo neví, co s ním je. Nechce žrát.“

„Tak mu dejte hrachovinu.“

„Hrachovinu? Tu nedáváme ani tažnejm,“ zasmál se čeledín za kralevicem.

„Máte ji někde? Já to zkusím.“

„Když myslíš,“ nabral čeledín z hromádky povadlou hrachovinu a podal kralevici.

 Ten ji položil do žlabu a poplácal koně Zlatohřiváka po krku: „Musíš něco žrát, můj milý Zlatohřiváku.“

Kůň Zlatohřivák zaržál, drcnul něžně čelem do kralevice a pustil se do hrachoviny. Čeledín na to zíral s otevřenou pusou. Pak odběhl pryč a vrátil se s královským podkoním. 

Kralevic se na něj obrátil: „Nemáte ještě nějakou? Už ji všechnu spořádal! A chce další!“

Podkoní jen nevěřícně zíral. „Jak jsi to dokázal? Ty jsi koňský doktor? Ty umíš léčit?“

„Možná,“ přikývl neurčitě kralevic.

„Jestli to dovedeš, tak bych pro tebe něco měl.“

„A co jako?“

„Co jako? Dost nemocnej pták. Akorát takovýho šupáka jako ty k němu jen tak nepustí. Ale já dokážu zařídit, aby ses na něj mohl podívat. Ale zadarmo to nebude.“ usmál se křivým úsměvem podkoní. „Jestli jseš pro, tak zařídím, aby ses ještě dnes mohl na toho ptáka podívat.“

„Myslíš ptáka Ohniváka?“ usmál se kralevic.

„Ty ho znáš?“ zarazil se podkoní. „Tady v zámku se mu neřekne jinak než pták Uhnívák. Nezpívá, nežere, jenom pelichá. Já se divím králi, že si ho vůbec ještě drží.“

Kralevic vyrazil známou chodbou ke komnatám. „Počkej, a co moje provize?“ volal za ním rozhořčeně podkoní, ale kralevic ho neposlouchal. „Prý vám tady stůně pták,“ oslovil králova komorníka.

„Je to tak.  A nikdo si s ním neví rady.“

„Podívám se na něj. Dejte mi přinést ječmene zadiny.“

„Jo zadinu? Tu ti žrát nebude,“ pobaveně kroutil hlavou komorník, ale pak přece jen pokynul pážeti, aby přinesl trochu toho ječmene. Pak zaklepal na dveře královské komnaty. Král ležel v posteli a spal. V rohu komnaty byla na stole klec s ptákem Ohnivákem. Byl celý zešedlý, okolo klece se válela hromada vypadaných per a pírek. 

Kralevic mu nasypal na dno klece hrst ječmene: „Nemáš hlad, můj Ohniváku?“

Pták Ohnivák nedůvěřivě pohlédl na kralevice. Pak zvedl hlavu a krátce úchvatně zatrylkoval. A hned na to se pustil do ječmene.

Ohnivákův zpěv probudil krále. Překvapeně pohlédl na ptáka Ohniváka, pak na svého nejmladšího syna. V jeho rozbitých šatech ho však vůbec nepoznal. 

„To ty jsi vyléčil ptáka Ohniváka?“

Kralevic mlčky přikývl.

„A umíš léčit i lidi? Nebo jenom zvířata?“

„Mohl bych to zkusit.“

„Mí synové sem do zámku přivedli zlatovlasou pannu. Krásnou zlatovlasou pannu. Jenže ona jen sedí u okna, nic nejí a jenom pláče. Myslíš, že bys ji uměl vyléčit? Léčit lidi, to je něco úplně jiného než léčit zvířata,“ zatvářil se král pochybovačně, ale přitom už strkal kralevice směrem ke Zlatovlásčinu budoáru.

Zlatovláska seděla mlčky u okna a po tvářích ji stékaly obrovské slzy. 

„Proč jsi tak smutná, nevěsto moje?“

Zlatovláska se zarazila. Otočila se ke kralevici a vykřikla. Pak se mu vrhla do náruče.

Král se zaradoval, ale hned se zarazil: „Moment, tady něco nesedí! Ty ji nazýváš svou nevěstou? Jak se opovažuješ? To je přece nevěsta mého nejstaršího syna!“

„Opravdu? Mám se nechat oholit, abys mě poznal?“

Král pohlédl na kralevice a v očích se mu rozjasnilo. Pak se zarazil. „A co tví bratři?“

„Když jsem dojel se Zlatovláskou, ptákem Ohnivákem a koněm Zlatohřivákem na rozcestí, kde jsme se kdysi rozloučili, na chvilku jsme se lehli. To abychom si trochu odpočali a nepřijeli do zámku jak nějací potulní herci. Ale to tam mezitím přijeli bratři…“

„A zabili ho! Před mýma očima ho zabili,“ hořce se rozvzlykala Zlatovláska. „A mně pohrozili, že mě zabijí, jestli je prozradím.“

Král vzdychl. Pak kývl na purkrabího. „Přiveďte oba kralevice. Pod stráží,“ přikázal zachmuřeně.

Když eskorta přivedla oba starší kralevice, nejprve zapírali. Zlatovláska však nosila v sobě svůj hněv i lítost příliš dlouho. Do detailu popsala, jak se vše odehrálo, až se nakonec oba bratři přiznali.

„Strčte je do pod zámek,“ přikázal král. „Zítra bude soud. Mohli bychom to udělat hned, ale takto aspoň učiníme formalitám zadost.“

Když stráže odvedly oba starší kralevice, obrátil se král na svého nejmladšího syna: „Technicky vzato jsi ptáka Ohniváka nepřinesl ty. Ale fakticky jsi to byl ty, kdo ho získal. Takže polovina království je tvoje. A aby ses v kralování co nejrychleji rozkoukal, budeš zítra soudcem a ty taky vyneseš právoplatný rozsudek. Kdyby sis s něčím nevěděl rady, zeptej se, já ti milerád poradím.“

Večeře byla se konala taková menší hostina. Návrat ztraceného syna, uzdravení jeho nevěsty, ptáka Ohniváka i koně Zlatohřiváka, to se nedalo jen tak nechat projít bez povšimnutí. Pravda, radostné atmosféře trochu ubírali ti dva dole ve sklepení, ale jenom trochu. Zpráva o jejich uvěznění a důvodech, které k němu vedly, se rychle rozkřikly po okolí a všichni se už těšili na velkolepou popravu. Jde sice o královské syny, ale tady se hlavy stínat nebudou. Rozsudek sice ještě vynesen nebyl, ale právní znalci dole v hospodě nepochybovali, že tentokrát se bude lámat kolem. 

Po večeři se všichni zámečtí odebrali vratkým krokem do svých ložnic, některé tam museli dokonce odnést jejich sloužící. V hodovní síni zůstal nejmladší kralevic, následník trůnu a zítřejší soudce v jedné osobě. Vína se u večeře vůbec nedotknul. O to mu bylo teď hůř. Tolik zodpovědnosti na něj čeká. Jak má spravedlivě rozhodnout? A kdo je on, aby mohl soudit? Není snad sám kriminálník, který si zaslouží co nejpřísnější trest? První pokus získat ptáka Ohniváka by se dal ještě nějak omluvit. Pták Ohnivák odnesl několik zlatých jablek, tedy spíš jablíček. Jejich velikost však nic nemění na skutkové podstatě činu. Odnést ptáka Ohniváka, to se dalo vysvětlit jako jakýsi obchod. Za ptáka Ohniváka vlastně zaplatil zlatými jablíčky. Není to úplně nejčistší, ale zdůvodnit se to takhle dá. Ale co ta krádež koně Zlatohřiváka? Tady nešlo o žádnou směnu, tady šlo prachsprostou krádež. A za krádež koně nebylo nikdy nic jiného než oprátka. Ještě že král ve stříbrném zámku zatoužil po Zlatovlásce.

Jenže jak to bylo s tou Zlatovláskou? Našel ji. Dokonce dvakrát. Patřila mu tedy. Že královna změnila za pochodu pravidla, bylo hanebné a nedůstojné takové mocné panovnice. Tak musel Zlatovlásku unést. Bylo to pravda s jejím souhlasem, ale únos to byl.

A na zpáteční cestě, nebyl to snad s koněm Zlatohřivákem podvod? Převlečená liška, bůhví jako to udělala, převlečená za koně Zlatohřiváka. On ho předal králi, tedy předal mu lišku Ryšku a věděl přitom moc dobře, že to není opravdový kůň Zlatohřivák. Tohle byl jasný podvod. Ničím ospravedlnitelný. Za takový podvod se už nejeden chasník houpal nahoře na Šibeničním vrchu. 

A pták Ohnivák? To bylo jak přes kopírák s koněm Zlatohřivákem. „Hernajs, co je to kopírák?“ napadlo kralevice. „To je nakonec jedno, prostě další potenciální zhoupnutí se na šibenici.“

Kralevic se zpotil hrůzou nad svými činy. Když nechá stranou ptáka Ohniváka, kterého vlastně nechtěl ukrást, jen ho jako by koupil za ukradená zlatá jablíčka, a když ponechá stranou únos Zlatovlásky, kterou vlastně regulérně získal jako cenu za vítězství v hadačské soutěži, zbývají mu tři hříchy, na které světská spravedlnost zná jen jeden jediný trest. Smrt. Takže v jeho případě trojnásobná smrt. A on s takovým proviněním, takže bez jakéhokoliv morálního kreditu, má soudit dva bratrovrahy.

Kralevic se zarazil. Moment, oni ho sice zabili, ale on teď vlastně mrtvý není. Tak jakápak bratrovražda? Je živý? Je. Tak co s tím?

Když ráno přivedli oba starší bratry na nádvoří, kde se konal soud, byla tam hlava na hlavě. Všichni se už těšili na pěknou dvojitou popravu, pěkně hned na místě. Když však nejmladší kralevic a nyní vládce v polovině království odsoudil své dva starší bratry k doživotnímu vyhnanství a ztrátě veškerého majetku, v obecenstvu to jen zklamaně zahučelo. Vždyť přece někteří si ráno pořádně přivstali, aby měli nejlepší místa v první řadě a teď tohle. Nač teda vstávali za tmy, když se nebude popravovat? To teda bude v království pěkný pořádek, potřásali hlavami znalci práva z lidu. To nepovede k ničemu dobrému.

Ale nakonec si je kralevic, vlastně teď už poloviční král, udobřil. Jeho svatba se Zlatovláskou byla okázalá. Víno teklo proudem, na rožni se pekli býci i berani, všichni se najedli dosyta. A ti šikovnější si dokonce odnášeli potajmu pod halenami domů víc než bohatou výslužku.

Když se druhý den po svatbě probouzel čerstvý poloviční král se Zlatovláskou v náručí, byl šťastný. Pak se přece jen starostlivě otočil ke své probouzející se manželce a stísněně se zeptal: „Ale neprozradíš nikomu, že jsem vlastně získal koně Zlatohřiváka i ptáka Ohniváka podvodem? Právnímu povědomí našich poddaných by to moc neprospělo,“ dodal starostlivě. 

„Neprozradím,“ usmála se mladá poloviční královna. „ale pod jednou podmínkou.“ Otočila se ke svému teď už manželovi a něco mu pošeptala do ucha. Král souhlasně přikývl a pustil se s vervou do plnění oné podmínky.